FANTASY

FANTAZIE pracuje na plné obrátky …..

Elf6.8.2000

Fantasy o hrdinovi a princezně navíc

Byl jeden bojovník, který se jmenoval Sarrngdhorr, většinou mu říkali Sany (není divu, Sarrngdhorr zní příšerně), a žil v zemi Glagrrrdop. To ostatně není nic až tak zvláštního, v zemi Glagrrrdop žil leckdo a zdálo by se, že Sarrngdhorr (vážně je to hrůza, raději mu budu říkat "S.", zní to líp) nestojí za to, abychom se jím hlouběji zabývali, jenže nějakého hrdinu do našeho příběhu potřebujeme, a protože jiný dvoumetrový není po ruce, nezbývá, než použít jeho. Stalo se tedy, že se jednoho dne onen veliký (říkal jsem dva metry) bojovník (S.) rozhodl, že..., no rozhodl, ono to vlastně bylo trochu jinak. Ve skutečnosti se to všechno seběhlo kolem... Ne, trochu to motám, začnu raději odjinud.

Takže, byla jedna země, která se jmenovala Glagrrrdop (což je ještě horší než předtím, jenže nějak to začít musí, tak sorrry), a ta měla svého krále. To by ostatně nebylo nic až tak zvláštního, království často mívají krále, jenže tenhleten (ani raději nebudu říkat, jak se jmenoval) nebyl tak úplně v pořádku. Tedy, ne že by mu nějak přeskakovalo (nebo to vlastně ano, ale to je u mnohých králů v normě), tady šlo o to, že měl čtyři (číslicí 4) dcery. Za tento nestandardní počet si mohl jednak sám, jednak za to mohla královna, neboť byla nezřízeně krásná. Nutno tu ovšem podotknout, že dcery byly spíše po otci...

Jednou na jaře (tedy, mohlo to být i na podzim, ale přísahám, že v příběhu to nehraje žádnou roli) přiletěli do říše Glagrr... (však víte, do které) tři draci. První měl jednu hlavu, druhý tři a třetí zase jednu. Usadili se v temných slujích na jih od města (ono to asi bylo i pohodlnější, než jediný zavšivený hotel U Chrochtavýho, který ve městě byl), sežrali stádo ovcí, které tam poblíž siestovalo a pastýře poslali ke králi s žádostí, zda by jim nevěnoval tři dcery jako moučník, jinak že vyplení říši. Král zapřemýšlel (jejda) a rozhodl se, že drakům nic nedá. Když mu ale oddaní poddaní podpálili hrad, aby jako viděl, jak to s ním dopadne, kdyby snad nechtěl zachránit království obětováním svých milovaných poupátek, moudře usoudil, že bude rozumnější vyhovět a fakany nestvůrám poslat. Problém nastal v okamžiku, kdy vystrojil trojici pohřebních průvodů a spočítal dcery. Tehdy mu došlo, že i když draci dostanou, co chtějí, jedna dcerka mu na krku stejně zůstane. Otázka zněla, která. Královna, jež byla přece jen o něco chytřejší a určitě by na něco přišla, měla tu nevýhodu, že byla už drahně let po smrti, a tak král musel něco vymyslet sám. Nejprve se rozhodl, že přežije ta z princezen, která ho má nejraději. Dal je tedy svolat a ptal se jich na to před slavnostním shromážděním, kde všechny svorně prohlásily, že ho mají rády jako sůl (jo, byly to sečtělé časy). Král (pořád mluvíme o tom, jehož jméno jsem vám raději ani nechtěl prozradit) je chtěl nejprve vydědit, ale pak mu došlo, že by si tím asi nijak zvlášť nepomohl, a tak svolal radu, aby rozhodla, jak nejlépe vybrat tři dcery, jež padnou za oběť mladéhomasachtivým obludám. Když se radili asi týden, začalo to drakům připadat trochu podezřelé, a tak pro výstrahu sežrali průvod poutníků, který okolo táhl do Svaté země hlásat jedinou pravou víru (nevím teď, která to zrovna tehdy byla). Král chtěl saním nejprve poslat děkovný dopis a arcibiskupa jako zákusek, ale pak si to rozmyslel, a s vědomím, že situace pálí (sanskrt), rozhodl, že dceru vybere los. Vyslal tedy posly, a když se zmíněný lichokopytník (los) dostavil, nechal král nastoupit princezny do řady a měl slavnostní projev, něco jako že "vás mám moc rád, ale drak je drak a lidi jsou lidi, to víte". Princezny poděkovaly, sluha rozvázal zvířeti oči a to velkomyslně poslintalo Marušku, čímž bylo rozhodnuto. Ostatní tři se jí smály, neboť nečetly noviny a nevěděly, o co jde. Král dal vypravit slavnostní družinu, aby sdělila drakům, že princezny jsou na cestě, obludy, aby ukázaly, že vzkaz dostaly, slavnostní družinu snědly. Na druhý den byl stanoven odjezd.

Ve stejný čas na jiném místě (v hospodě U Plešatýho, někde v podhradí) velký hrdina S. (to je ten ze začátku příběhu) chrabře porazil jedenáctý půllitr (nebyla v něm voda), když do dveří vrazil jednooký Eduard, přezdívaný také Eda-Zprávy. Na nikým nevyslovenou otázku "co se zase probohy děje" ze sebe vychrlil informace o králově rozhodnutí a neopomněl přidat zprávičku z kuloárů, že se jako tajně hledá udatný rytíř (nebo nějaké podobné zvíře), který by byl ochoten "za nemalý peníz krk nasaditi a princezny ze šlamastiky vysekati". S trochou vrávorání vyskočil jednonohý Bar-Bar a jal se před sebou šermovat stočeným jídelním lístkem, aby ukázal, jak se s krutým drakem vypořádá (byl němý), načež se skácel pod stůl, dokonale opilý lacinou břečkou.

S. spolkl poslední kapku moku, postavil korbel na stůl a pomalu vstal. Jako by se zvedla skála, hrozivá a mlčenlivá. Hodil hospodskému měďák a pomalu se otočil k Edovi. "Kde se mají hrdinové hlásit?" zeptal se s takovým klidem, jako by šlo o přihlášku na soutěž krásy. Eda, vida jasné odhodlání v bojovníkových očích, zablekotal cosi o zbrojnici na prvním nádvoří. "-<škyt>-," na to hrdina. Pak zvedl meč, který stál opřený v koutě, a vyšel majestátně (na druhý pokus) ze dveří. Rozhodně tehdy nevěděl, co dělá.

Další den ráno byly princezny připraveny. Jelikož je nějaká dobrá duše konečně zpravila o tom, co je čeká, byly všechny v černém, až na Marušku, která si provokativně vzala bílé šaty s fialovými kvítky a modrými námořníčky. Na královu výzvu se zatím nikdo nepřihlásil, bojovníka (S.), chrápajícího v seně poblíž zbrojnice, si nikdo nevšímal.

Výprava vyrazila z brány, provázena vzlyky celého města (i hradby štkaly). Ještě dlouho potom, co zmizeli někde za zatáčkou, bylo slyšet bědování dvorních dam a vřeštění princezen. Průvod se vrátil odpoledne, chudší o královy dcery a několik dalších (neměli chodit tak blízko). Král posmutněl, nechal město potáhnout fialovým suknem se žlutými tečkami (černá došla) a vyhlásil za odměnu ruku své zbývající dcery a žvanec království tomu, kdo draky rozseká na kusy (pomstychtivec).

S. se probudil někdy odpoledne s vědomím, že tu něco strašně páchne. Po chvíli přemýšlení usoudil, že nelibá vůně nejspíš pochází z jedenácti prasat, které spaly stuleny kolem něho jako dětičky kolem babičky pohádkářky. Vyhrabal tedy z hnoje svůj meč a s úpěním a kocovinou se vydal někam co nejdál od města dospat. Musela to být vůle bohů nebo jiných srandistů, že zamířil zrovna k nejbližší dračí sluji.

Král (tamten) naříkal ve své komnatě (hrál u toho šachy s hlavním komorníkem a svačil), když na hrad přilétla zpráva (spíš ji tam někdo donesl), že byl spatřen obrovitý bojovník s obrovitým mečem (někteří lidé tehdy měli prostě chudou slovní zásobu), jak obrovitými (vidíte) kroky míří přímo k drakům. Král zaplesal a vyhodil komorníkovi střelce.

S. myslel, že už konečně našel vhodné místo k třídennímu spánku, když uslyšel volání o pomoc. Popošel tedy za křoví, odkud se to vřeštění ozývalo, a uviděl trpaslíka, kterak se přetahuje o kus masa s přerostlou lasičkou. Rozsekl tedy šelmu vejpůl, čímž ztratila chuť k jídlu, a zachránil tak trpaslíkovi oběd. "Děkuji ti, zachránče," pravil trpaslík, "už dvě hodiny jsem nic nejedl a hrozilo, že bídně zahynu, proto jsem od teď tvým nejvěrnějším přítelem a dlužníkem až do hrobu, i dále, kdykoliv budeš něco potřebovat, objevím se a vytáhnu tě z každé šlamastiky, promiň, teď musím na záchod." S. mávl rukou (možná zamával trpaslíkovi) a šel si po svém.

Dračí sluj (díra ve skále plná připálených netopýrů) otevírala svůj chřtán vstříc unaveným poutníkům. S., který o přítomnosti draků pořád ještě nevěděl (posledních pár dní prochlastal U Plešatýho a ze včerejška si nepamatoval ani to, že se oženil, vyhrál v loterii želvu a k obědu snědl svého oblíbeného koně), v duchu konstatoval, že útulná jeskyňka je k odpočinku jako stvořená. Trochu ho sice zaráželo, že se z ní kouří, je cítit puch spáleného masa a něco uvnitř nelidsky řve, ale nepřikládal tomu velkou váhu.

Drak (číslo jedna) se odporně zachechtal a kochal se tím, jak se nebohá princezna zmítá. Byla připoutána ke skále řetězem, smuteční šaty na cáry, vlasy zježené hrůzou. Obluda (tj. saň) plivala oheň všude kolem ní a očividně ji bavilo, jak se královská dcera ze všech sil snaží neuhořet (drak byl vtipálek). Pak se ozvaly kroky (byly slyšet i při tom řevu, což dokazuje, že S. nebyl žádný nindža).

"Co je to?" zachrochtal drak. Přímo proti němu se objevil hrdina a v ruce třímal meč (musel se přece o něco opírat). Byl ještě o trochu překvapenější, než ostatní aktéři scénky. Zamával na princeznu a otočil se k drakovi, načež mu došlo, že tu něco nehraje. Proč by polonahá princezna dělala divadýlko ohnivé obludě? říkal si. Potom mu svitlo, že tu půjde o únos, a konečně si vzpomněl na zkazky o dracích, které včera zaslechl (chválabohům si nevybavil ostatní věci, které se den předtím přihodily, viz výše).

"Hned ji pusť," zvolal S. "Možná tě pak nechám hnít, chci říct' žít." Drak se zachechtal. "Ještě krok a sežeru ji!" zvolal s přiměřenou teatrálností. "Blafuješ," nato hrdina. Pak S. udělal zmíněný krok a drak sežral princeznu. "Sakra," ulevil si hrdina. "Neblafoval." Drak se zachechtal a vyplivl nohu.

Snad si S. vzpomněl na svou dávnou slávu (já tedy o žádné nevím), snad se v něm jako skála v mořské bouři hnulo srdce (hloupé přirovnání), najednou cítil, že nedokázal-li spanilou (??) princeznu zachránit, je povinen ji alespoň pomstít. Zvedl meč a strhl se boj.

Několik kolemjdoucích se zastavilo u vchodu do jeskyně. Byl slyšet řev, chrochtání a řinčení. Pak se ozval poslední škyt a bylo ticho. Kolemjdoucí pokrčili rameny a šli si po svém.

S. se vykolébal z dračí sluje. Pravé ucho měl napůl ukousnuté a na zadnici díru, ale jinak byl v pořádku. Drak ležel uvnitř a všech jeho třiačtyřicet oddělených částí zuřivě krvácelo.

Nebe malinko potemnělo a na vrcholku skály, v jejíž útrobách teď už navždy odpočíval drak (nebo alespoň do doby, než zetleje nebo ho sežerou krysy či trpaslíci), se objevil jen těžko postřehnutelný stín. Skoro postava zahalená v tmavém plášti, ne dostatečně hmotná, aby si jí někdo všiml, ale natolik skutečná, aby ptáci (kachny) vyplašeně vzlétli a zvěř pocítila neznámý strach. Postava hleděla přímo na S., který si jí (samozřejmě) nevšiml. "Správně, bojovníku," zašeptala. "Již jen dvě obludy jsou překážkou tvému štěstí." (Hádám, že měla ten proslov předem připravený.) S. se zašťoural v uchu, neboť měl pocit, že slyšel, jak k němu někdo hovoří. Pak ho cosi přimělo, aby pohlédl vzhůru, ale stín už byl pryč. Řekl si tedy, že se mu něco zdálo.

Druhý drak chrápal o něco dál, jeho sluj byla v podzemí uprostřed temného lesa. Neomylný instinkt vedl S. přímo k ní (anebo šel možná podle stop, které tu tvořily vytrhané stromky a zpřelámané větve, jak se jich princezna snažila držet, když ji táhli drakovi do doupěte). Netrvalo dlouho a objevil se u ohromné jámy, v jejíž stěně zel otvor (velikosti párku slonů na svatební cestě), vedoucí kamsi pod povrch světa. S. sevřel meč a skočil do jámy.

Šel dlouho. Chodba se svažovala hlouběji a hlouběji a S. musel držet ruce natažené před sebou, protože neviděl ani na vlastní nos (a že to byl nějaký frňák). Nevzrušeně (nic neviděl) prošel kolem devatenáctimetrového hada, zaneprázdněného polykáním třímetrové krysy, i kolem beden plných zlata a drahých kamenů, které tu zanechala dávná civilizace (odpočívající nejspíš v útrobách zmíněného strunatce). Pak uviděl někde daleko před sebou světélko, které se zvětšovalo s tím, jak se k němu blížil (perspektiva). Ocitl se v ohromném sále, osvětleném asi třemi sty padesáti sedmi pochodněmi. Uprostřed odpočíval drak, zjevně unavený věčným odpočíváním, princezna pobíhala okolo, zpívala si "Ktož sú boží bojovníci" a připravovala oběd. S., vida ten idylický obrázek, zavrávoral a šlápl na suchou větvičku. Drak zvedl dvě hlavy (celkem měl tři) a otočil se k hrdinovi.

"Buď vítán," pravil. "Co bys rád?"

"Princeznu," odpověděl výhružně S.

"Je mi líto, obsazeno," zavrtěl hlavou drak. "Ale pojď na oběd, máme dneska uzeného poustevníka, určitě na tebe něco zbude."

"Huš, obludo!" zvolal S., poněkud zmatenější, ale o nic méně odhodlaný než před chvílí. "Princeznu odvedu domů, a to za každou cenu." Drak pokrčil klíčními kostmi (o ramenou se nedá v jeho případě dost dobře mluvit) a zase se svalil. S. zvedl meč a s bojovým rykem (trochu mutoval) se řítil na ležící obludu. Přiběhl až k ní a jediným mocným rázem jí usekl hlavu. Drak zvedl jinou a nechápavě se na hrdinu podíval: "Co je zase?" S. nereagoval a zabořil meč hluboko do těla příšery. "Auu, bolí," řekl drak. Pak se zvedl a chrabrý rytíř spadl na zem. Vyplivl zub a postavil se do střehu.

"Sorry, to jsem nechtěl," omlouval se drak. S. se nenechal vyvézt z míry a znovu zaútočil. Další hlava se skutálela z krku.

"Ty sadisto!" zavřeštěla princezna. "Vtrhneš sem jak do hospody a ještě nám chceš ubližovat?" Popadla pánev a vrhla se na S. s takovou vervou, že jí musel (v sebeobraně) rozpárat břicho.

"Joj!" zavzlykal drak. "A tak nám to spolu klapalo. No nic, pojď se aspoň najíst." Otočil se k hrnci a začmuchal, je-li poustevník už dostatečně měkký. Toho S. využil, vyběhl po ocase obludě za krk a uťal jí zbývající hlavu. Princezna se mezitím dosvíjela ve smrtelných křečích. S. otřel krvavý meč a zasunul jej do pochvy. Ani teď si nevšiml temné postavy, která se objevila tentokrát v koutě sálu. Pokývala hlavou. "Jen jedna nestvůra ti zbývá...(atd.)" Zpátky S. prošel stejnou cestou, had tentokrát požíral slona (vůbec nebral ohled na to, že byl zrovna na svatební cestě).

Třetí drak bydlel ještě o kousek dál. Jeho doupě bylo mezi několika skalami, uzavřené a nepřístupné, až na ohromný vchod. S. jej našel snadno, stačilo jít kolem skal, a když uviděl draka a princeznu, zabočit. Obluda si ho evidentně nevšimla. Pomalu se plížil zezadu s taseným mečem. Královská dcera, která ho zahlédla, ani nedýchala, jen držela palce. Lehkými a obezřetnými kroky došel až k sani. Ta ležela, hlavu položenou na zemi. Opatrně ji obešel a přiblížil se až k nastavenému krku.

"Teď sekni, nevidí tě!" zahulákala princezna a zatleskala. Drak vyskočil a otočil se k hrdinovi. "Zvládneš to?" zeptala se kráska, malinko znejistěná. Vypukl strašlivý boj. Lítá obluda lítá, což je zjevná nevýhoda pro opěšalého hrdinu. S. však obratně uhýbal plivnutým ohnivým střelám a sám několikrát draka zasáhnul svým mečem. Nakonec saň vyčerpaně padla. Princezna ulehčeně vydechla, temná postava se objevila na vrcholku hory a tentokrát pouze pokývala hlavou a zmizela.

Pak se vydali na zpáteční cestu. Na zámku je radostně přivítali, král (ten s tím strašným jménem) byl v dobré náladě (doslechl se o zabití draků a konečně porazil komorníka) a strojila se svatba mezi S. a Maruškou. Všichni jedli, pili, hodovali a veselili se. Jídla i pití bylo dost pro všechny (prý, já nevím, mě nepozvali) a slavilo se třicet dní a třicet jedna nocí (potom král dostal průjem a muselo se přestat). Jediná zachráněná princezna utekla s potulným kejklířem a zemřela v cizí zemi na zarděnky. S. a Maruška se po necelém roce dočkali děťátka, a protože to byla dceruška, pojmenovali ji po dědečkovi Karel. S.-ova původní manželka (ta, kterou si vzal U plešatýho nevěda o tom) si nedělala žádné nároky, neboť byla v době svatby (vlastní i královské) dokonale opilá. Trpaslík kecal, už se nikdy neukázal (a že se S. potom dostal do nejedné šlamastiky). Kdo byla ta tajemná postava (stín), skutečně netuším. Smysl tohle vyprávění asi nemělo, byla to jenom pohádka, ale kdyby lidi četli jenom to, co má smysl, vydavatelé by zemřeli hlady. Konec.

ZPOVĚĎ VÁLEČNÍKA

vítězná povídka v soutěži "O nejlepší fantasy" v roce 1992

Miroslav Žamboch

Nemusím ani zavírat oči, abych vzpomínal. Jako by se to stalo včera. Sluneční kotouč se vyhoupl nad lesy, tma se vrátila do Šedivé říše, sloupy černého dýmu se rozplynuly v modři oblohy. Spáleniště už dohořelo, ale popel byl dosud horký. Seděl jsem v něm, opuštěný, zakrvácený, odsouzený k pomalé smrti.
Východ slunce - a do dneška jej mám rád - na pár okamžiků rozehnal můj smutek a zoufalství. Paprsky světla nalezly ve špíně popeliště lesklé zrnko - snad drahokamu či nějaké cetky. Prášek se rozzářil odleskem světla, tetelil se, poskakoval a vrhal mihotavé záblesky do mých zaslzených očí. Vločka živého ohně. Náhle však zhasla - stín jí vzal život. Zvedl jsem hlavu.
Tmavá silueta rýsující se proti slunci mi připomněla můj osud. Ramena se mi roztřásla pláčem. Válečník si mě mlčky prohlížel. Hranatý, hrozivý, ježící se ostrými špicemi a trny. Stál bez hnutí jako skála, ale přesto se s ním něco dělo. Ne, nesvěsil široká ramena nenahrbil se, nesklonil hlavu. Jenže najednou byl smutný. Bylo to uvnitř, v něm. Ale trvalo to jen chvíli. Neviditelná aura změkčující výhružnost jeho zbraní zmizela, ztratil se i dojem smrtelné únavy a smutku. Opět se stal zosobněním zkázy. Nikdy předtím ani potom jsem nepotkal někoho takového.
Stoupl si až těsně ke mně. Musel jsem se zaklonit abych viděl do tváře hory železa tyčící se nade mnou. Čišel z něj chlad smíšený s pohrdáním. Poznal jsem ho podle vyprávění. Hrubé, ostré rysy, velký nos, těžká čelist buldoka, oči utopené pod vystouplými valy černého obočí. A pohled. Byl to muž, který se nikdy nesmál. Díval se jako můj otec, když bojoval pln ledového vzteku a nenávisti. Ale on se tak díval pořád. Studenýma necitelnýma očima člověka, který toho viděl a způsobil příliš mnoho na to, aby v něm zůstal nějaký ušlechtilý cit. Byl to bratr mého otce, který před dvaceti lety odešel z našeho klanu. Prý se mu znechutil věčný boj o život, prý zatoužil po zemích, kde neznají sníh, kde muži nemusí nosit sekeru i doma, kdy je bohatství dost pro každého. Dnes už vím, že takovou zemi nenašel, stejně jako se to nepodařilo ani mně.
Tiše hvízdl, zpoza nedalekých keřů se vynořili dva psi a postavili se mu po boku. Psi je nesprávné jméno pro tvory, kteří ho provázeli. Spíše vlkodavové. Tlamou plnou ostrých tesáků dosahovali dospělému muži až po prsa, z objemného hrudníku neseného mohutnýma nohama vyzařovala síla, na krku měli obojek ježící se ocelovými tmy. Nemuseli se bát ani šavlozubého tygra. V touze zabíjet sálající z jejich očí se vyrovnalí svému pánovi.
Šíje mi začala trnout, ale stále jsem se mu díval do tváře.
"Proč jsi to ukradl?" zeptal se a ukázal na meč ležící v popelu vedle mne.
Mluvil jako poušť; jako skřípějící písek, jako ničící sníh lavin. Stěží jsem mu rozuměl. Uchopil jsem meč a s vypětím všech sil ho pozvedl.
"Je můj," odpověděl jsem a opřel zbraň hrotem o zem. Jílec byl o dobrých pět palců výš než má hlava.
"Jsi syn Kella Hangerona," pochopil.
"Ano, jsem Omrod Kelly Hangeron a ty jsi bratr mého otce, můj strýc."
Jeho obočí se nadzdvihlo.
"Možná. Kde ses schovával, když plenili tvou osadu?"
Z jeho slov čišelo pohrdání, nepotřeboval odpověd: Oči se mi znovu zalily slzami.
"Neschovával sem se, neschovával Podívej se."
Otočil jsem se zády a ukázal hlubokou ránu po meči. Jeden z nájezdníků mě chtěl zabít, ale jeho úder se svezl po dřevěném sloupku, a to mi zachránilo život. Zůstal jsem ležet ochrnutý v a jako v polosnu jsem viděl vyvraždění celého našeho klanu. I smrt otce, zemřel mezi posledními. Až do rána jsem se nemohl hnout, teprve potom znecitlivění odeznělo. Vzal jsem si jediné dědictví po otci a čekal na smrt, poněvadž v naší zemi se bez záštity klanu přežít nedá. Snad by se to mohlo podařit silnému muži, ne však jedenáctiletému dítěti.
"A kde jsi byl ty, kde ses schovával?" vmetl jsem mu zoufale do tváře.
Zkameněl a na dlouhou dobu se odmlčel.
"Kdo?" zeptal se zdánlivě bez emocí, ale v očích jsem mu přečetl, že je to jediná věc, která ho nyní zajímá.
"O'Brienovci."
Nezdálo se, že by ho to překvapilo. Vztahy mezi našimi klany byly napjaté již déle než jednu generaci.
"Nechali tě naživu, Omrode Kelly Hangerone. A to je chyba. Můžeš mi pomoci. Když budeš chtít."
Mé jméno vyslovil se zvláštním důrazem a dlouho ho převaloval na jazyku. Díval se přitom na mne. Uvědomil jsem si, jak moc se chci pomstít, jak toužím po procházce spáleništěm, na kterém by ležela zmrzačená těla O'Brienovců. V tu chvíli bych za to dal všechno. Všechno. Až později jsem zjistil, že všechno je příliš. Otočil se a pomalu odcházel.

Naši první společnou cestu si pamatuji jen matně. Musel to být bizarní průvod - obrovitý muž, dvě zvířecí stvůry a o kus dál chlapec s velkým mečem. Šli jsme dlouho, lesem, houštinami, koryty potoků. Vůbec si mě nevšímal, jako bych ani nebyl. Když mě však opustily poslední zbytky sil a já zůstal ležet na břiše s pohledem upřeným na jeho vzdalující se záda, jeden z vlkodavů zavrčel a upozomil ho na mne. Vrátil se, jeho ruka se ke mně vztáhla jako obludný spár a pak se zastavila. Už nikdy bych nechtěl zažít pocit takové absolutní bezmoci. Sundal si okovanou rukavici (až později jsem pochopil proč), zvedl mě jako pytel a pokračovali jsme dále.
Utábořili jsem se u vyhaslého kráteru sopky Mogh půl dne ostrého pochodu od osady O'Brienovců. Od doby, kdy pár odvážlivců utonulo ve vřícím bahně pulsujících gejzírů, se sopce všichni vyhýbali. Později jsem objevil ještě jednu, pro nás důležitou výhodu našeho leženi. Z vrcholu starého smrku uprostřed smrdutých bažin se otevíral pohled šikmo dolů do údolí na řeku. To byla cesta, po které mohla smrt v podobě mužů O'Brienova klanu přijít nejrychleji.

Prvního dne jsem se probudil pozdě. Slunce stálo vysoko a jeho paprsky již kráčely ven z našeho doupěte - nevelké suché jeskyně. Měl jsem radost, že můj pochmurný zachránce zmizel, a vydal jsem se prozkoumat nejbližší okolí. Právě jsem št'oural do králičí nory na palouku, když se něco dotklo mého ramene. Přiblížil se neskutečně tiše, neprozradilo ho sebeslabší zacinkání kovu, třebaže na sobě nesl železa a oceli pro tři obyčejné muže. S kamenným výrazem mi podával luk a toulec šípů. Nebyla to klukovská hračka, kterými jsem doma střílel doma krysy a veverky. Luk měl mou výšku a byl zhotoven z cizokrajného dřeva, které jsem nikdy předtím neviděl.
"Kdy sestřelíš šišku z té větve?" zeptal se a ukázal téměř k samotnému vrcholu vysokého smrku na kraji mýtiny.
Chtěl jsem mu odseknout, že nikdy, protože do takové výšky jsem dosud nedostřelil, natož abych se do něčeho trefil, ale známý výraz pohrdání mě zarazil. Na mého otce se takto nikdo pohlédnout neodvážil.
"Den před úplňkem."
Uvidíme, jestli své jméno nosíš právem."
Když odcházel, všiml jsem si, že na ostří sekery; kterou nikdy neodkládal, ulpěl chuchvalec černých vlasů. Luk nebyl zadarmo.
Následující dny jsem v lese cvičil se svou novou zbraní. Cvičil se vlastně nedá říci, protože luk byl mnohem tvrdší, než vypadal, a jen stěží jsem ho dokázal napnout. Založit šíp se mi podařilo dvakrát třikrát za den. Čas do úplňku jsem vyplnil bezmocným vztekem promíseným s vlastní krví. Neměl jsem potřebnou sílu. Dokázal jsem pouze zlomit pár šípů a rozdrásat si ruce do krve. Hangeron se mnou po celou dobu nepromluvil jediné slovo.
V tichu jsme v jeskyni uléhali a v tichu vstávali. Dvě noci před úplňkem jsem nedokázal usnout, trýznily mě představy zkoušky. Nesplním dané slovo a on se na mne bude opět dívat s pohrdáním. A tentokrát oprávněně. Poslední noc mě únava přemohla a ráno jsem se probudil odpočatý a silný. Někam odešel a nechal mě v táboře samotného. Den uplynul, slunce se pomalu chýlilo k západu a já začínal doufat, že jsem pro tentokrát unikl, když se vynořil z lesa s kancem na zádech. Shodil úlovek na zem a pohlédl na mne.
"Přišel čas."
Společně jsme zamířili k určenému stromu. Musel vidět, že to nemohu dokázat. Z rozbitých rukou mi při každém pohybu kapala krev, neustále jsem se kousal do rtů, abych neskučel bolestí.
"Úplněk bude dnes v noci," řekl nezúčastněně.
Díval se na mne člověk bez srdce, člověk až do samotného nitra tvrdý jako kámen. Obličej se mi zkřivil v bezmocném šklebu. Záviděl jsem mu. Chtěl jsem být jako on - obrovský, silný, nebezpečný, smrtonosný.
"Střílej" řekla skála.
Stačí překonat jistý bod - pak člověk dokáže vše. Prsty jsem pevně obemkl okolo lučiště, jen napůl zhojené strupy na dlaních popraskaly a ušlechtilé dřevo zdobené jemnými rytinami potřísnil hnis smíšený s krví. Já se však cítil lépe, bolest ustoupila. Zamířil jsem a pravicí napjal tětivu. Svaly a šlachy se rozezvučely písní bolesti. Prasknou, neprasknou? Bylo mi to jedno. Sss. Duše luku vyletěla vzhůru, blesk se mihl větvemi a dopadl kdesi do lesa. Hangeron mlaskl a jedna z jeho bestií zmizela v houští. Zanedlouho se vrátila a v tlamě nesla šíp s dvěma šiškami nabodnutými na hrotu. Beze slova odešel. Díval jsem se za ním, dokud se neztratil v lese. Pak mě bolest přemohla, zmocnil se mě třes a bezvládně jsem se zhroutil. Chtělo se mi plakat. Tolik, tolik mě to stálo, a on neřekl jediné slovo. Mé oči však zůstaly suché. Už jen jednou v životě jsem měl prolévat slzy.

Hangeron se mstou nepospichal a já se mu nedivil, poněvadž jsem si nedovedl představit, co zmůže sebelepší bojovník proti celé osadě. Chystali jsme se k přezimování v horách. Hangeron se často vydával na lov a téměř nikdy se nevracel s prázdnou. Jen občas přišel bez kořisti, unavený, s čerstvými šrámy na zbroji. Lov lidí je nebezpečnější.
Pár drní před prvním sněhem mě poslal vystopovat velkého šedého medvěda a sám se na několik dní ztratil. Vzal jsem luk, tesák a neodvážil se vrátit dřív, dokud jsem to prokleté zvíře nenašel. Byla to pro mne krušná zkouška - samota, hlad, zima, strach. Trvalo mi to dva týdny a spíše štěstí než vlastnímu umu jsem vděčil za to, že mě divočina nechala naživu. Vrátil jsem se a on nedal najevo nejmenší potěšení z mé přítomnosti. Mlčky vyslechl mou zprávu a odešel. Spatřil jsem ho až za tři dny - přinesl obrovské tlapy starého medvěda.
Té zimy se po kraji roznesla pověst o medvědovi lidožroutovi. Nechával za sebou rozdrásaná těla lovců a útočil vždy před sněhovým obdobím. Lovci ho nikdy nenašli, poněvadž jeho stopy vždy zavál sníh.

Na následující rok vzpomínám jako na nejstudenější" a nejchmurnější z celého mého života. A nebylo to: zimou či tělesným strádáním. Většinou jsem sice pobýval v lese odkázán jen na sebe, ale brzy jsem se naučil přežít mezi hladovými dravci a stal se ze mne skvělý stopař i lovec. Navíc jsme v zásobárně v jeskyni měli dost nasušeného masa i obilí. Spořádal jsem tehdy jídla jako dospělý muž, a když se po roce má cesta oddělila od Hangeronovy, byl jsem mnohem silnější a o deset palců vyšší. Tížila mě jeho přítomnost. V divočině plné nebezpečí jsem se cítil volný jako pták, ale v jeskyni na mne padal smutek a chlad. Vyzařoval z něj. Sedával čelem k ohni, vždy v plné zbroji, ruku položenou na sekeře. Zrak upíral do plamenů. Myslel jen na smrt a smrt kolem sebe šířil. A to i když spal. Ležel jsem u ústí jeskyně co nejdále od něj a často jsem ho pozoroval zpod přivřených víček. Byl jako klenot, na kterém již není co vylepšovat. Drahokam smrti zakovaný do oceli a kůže z dogera. Tehdy jsem ještě netušil, co to znamená. Nevěděl jsem, že dříve než se jeden válečník oděje do dogerovy kuže, obleče se deset dogerů do kůží lidských.

V době, kdy jsou dny nejkratší, se šedý medvěd vrátil ze svého lovu na muže O'Brienova klanu řádně pochroumán. Sotva se doplazil do jeskyně. Po krvavé stopě, kterou za sebou zanechával, nás bojovníci mohli vystopovat i v noci. Obloha sice slibovala sníh, ale zůstávalo jen u očekávání. Nenaříkal, nesténal. Mlčky se svalil na slamník, ošetřil si rány, převázal je provazem a čekal. Chvíli ho roztřásal mráz, chvíli ho spalovala horečka. Brzy začal blouznit. Celé hodiny vykřikoval cizí jména. Z řídkých zlomků, kdy jeho slova dávala smysl, jsem pochopil, že bát se nemusím. Dole v údolí narazil na početnou skupinu lovců, ale nezbyl nikdo, kdo by mohl poslat muže po jeho stopě. Udržoval jsem oheň a pozoroval jeho zápas se smrtí.
Zranění se mu zanítila, celý opuchl a nemohl se ani hnout. Trpěl žízní - tři dny nejedl a nepil. O vodu si neřekl a já mu sám od sebe žádnou nepodal. Nechtěl jsem, aby mnou zase pohrdal. Nakonec zvítězil. Jeho oči zjasněly a zdálo se, že mě poznává. Přesto mlčel. V kotlíku nad ohněm se vařila medovina. Viděl jsem, jak se mu chvěje chřípí. Stačilo, aby poprosil, nebo přikázal. Stačil by jediný posunek. Rád bych mu posloužil. Ne, mlčel. Skulil se z lůžka a plazil se k východu z jeskyně - věděl, že by nyní nedokázal sundat těžkou nádobu ze stojanu. Překročil jsem ho a odešel ven. Když jsem se za tmy vrátil, zbýval mu ke sněhu již jen krok. Ráno už seděl u ohně, pil medovinu a zamračeně se díval do plamenů.
Zima odešla a s jarem se do kraje vrátil život. Často jsem se toulal lesy i několik dní v kuse a jemu to nevadilo. Jen občas mi dal nějakou práci, ale jinak mě nechával na pokoji. Svět byl teplý a laskavý, jen v naší jeskyni zůstával chlad. I mne poznamenal, i když jsem si to dosud neuvědomoval. Toužil jsem po skutečně lidské společnosti a na svých toulkách jsem se mimovolně víc a víc přibližoval osadě O Brienů. Jednou jsem se dostal opravdu blízko, nebezpečně blízko. Zaslechl jsem děti hrající si na louce.
Zapomněly na opatnost a při hře zašli hlouběji do lesa. Závistivě jsem je pozoroval. V tu chvíli jsem pomstu hodil za hlavu a všechno na světě bych dal.za to, abych si mohl hrát s nimi. Honily se, výskaly, skákaly. Hned byly tu a hned zas tam. Malá, asi čtyřletá holčička jim nestačila a nakonec zůstala sama na louce. Trhala květiny a prozpěvovala si dětské říkanky. Kdysi dávno jsem je znal. Najednou jsem si uvědomil, že mé oko přeměřuje vzdálenost a ruka napíná tětivu. V srdci mi zatrnulo. Tohle jsem přece nechtěl. Opravdu ne? Sklonil jsem zbraň, současně jsem si všiml šedého stínu plížícího se trávou. Byl to chromý vlk. Jen zázrakem přežil zimu a ted' by dokázal ulovit sotva mládě. Jedno si právě hrálo před ním. Vlk se pajdavě odrazil. Hlavou mi prolétl obraz spáleniště. Vystřelil jsem. Mrtvá šelma dopadla vedle holčičky, která se ustrašeně přikrčila. Pochopila, co se jí mohlo stát, ale neplakala. Udiveně si prohlížela šíp. Vyšel jsem z houští. Stačilo, aby jednou vykřikla, a můj osud by byl zpečetěn, ona ale nekřičela. Usmívala se na mne a podala mi věneček z květin. Až do večera jsem si s ní hrál, naslouchal jejímu jen napůl srozumitelnému žvatlání a vychutnával její blízkost. Nakonec jsem ji poslal domů a nevadilo mi, že její povídání možná přivede O'Brienovce na naši stopu. Nemohl jsem jednat jinak. Zamávala mi na rozloučenou, jenže současně jsem zahlédl rozmazaný stín. Mihl se vzduchem kolem mne a pak se ozvalo jen hrůzné praskání kostí. Vlkodav. Kde je on, je i jeho pán. Otočil jsem se k lesu - skutečně tam stál. Kamenná tvář, druhá bestie po boku. Vytasil jsem tesák a se zamrzlým výkřikem na rtech vyrazil proti němu. Bodl jsem, ale jeho pěst se snesla z nebe jako černý mrak a odhodila mě pět sáhů dozadu.
Toho dne jsem se dozvěděl, proč je dogerská kůže tak vyhledávána k výrobě brnění. Čepel skrze ni projde jen stěží, drsné hrbolky, jimiž je pokryta, jsou tvrdší než křemen a obsahují jed, který způsobuje snět.
Vzpamatoval jsem se až za dlouho. Kůže sedřená z levé poloviny tváře mi překrývala jedno oko, hlavu jsem měl položenou ve zvětšující se louži krve, obnažená kost bolela, jako politá hořící smůlou. Uvědomoval jsem si, že druhou ranou mě zbaví i zbytku tváře, ale bylo mi to jedno. Vrávoravě jsem se postavil a snažil se dopotácet až k němu. Pozoroval mě ze své výšky, ztělesněná krutost a pohrdání. Z jeho rukavice ještě opadávaly chuchvalce mé kůže.
"Zabiju tě , ' zanaříkal jsem.
"Muži drží slovo. Uvidíme, co jsi ty," odpověděl a zamířil do lesa. Zůstal jsem na mýtině a naposledy v životě jsem plakal. Dlouho a ne kvůli sobě.
Cesta do tábora mi trvala den. Ke konci jsem už nevnímal svět, narážel jsem do stromů, větve ještě více drásaly mé zranění. Dogerův jed postupně začínal působit, rána trnula, srdeční tep jsem slyšel jako zvon přehlušující vše ostatní. Zdály se mi divoké sny. Chvíli jsem byl Hangeronem, chvíli holčičkou, chvíli sám sebou a chvíli bestií trhající dětské tělíčko. Nedokázal jsem najít svůj kavalec, slepě jsem vrážel do stěn, několikrát jsem upadl do řeřavého popela. Před pomatením mě zachránila studená voda. Máčel jsem si hlavu, chlad tišil bolest a rozjasňoval smysly. Dva dny jsem se potácel mezi životem a smrtí. Nakonec mé tělo jed rozložilo a začal jsem se uzdravovat. Levou polovinu tváře mám dodnes zohyzděnou hlubokými jizvami a většině lidí při prvním setkání zamrzne úsměv v obličeji.
Vrátil se za dva týdny. Pokud byl překvapen tím, že mě nalezl živého, nedal to najevo. Stále častěji slídil okolo osady a tvářil se spokojeně. Poslední rok byl pro O'Brienovce krutý - zima, šedý medvěd a jiné šelmy si vyžádaly životy příliš mnoha mužů. Čas pomsty se blížil.
Z jedné ze svých výprav mi přinesl sadu vrhacích nožů. Bůh ví, kdo za ně zaplatil svým životem. Byly vyrobeny z těžké oceli, zdobilo je jemné cizelování, ale dlouholeté užívání bohužel setřelo znaky na čepelích. Chlapecký luk jsem vyměnil za krátký, ale tvrdý luk pomodských divochů. To již byla zbraň mužů a já jsem ji ve svých dvanácti letech ovládal mistrovsky. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Meč, třebaže jsem s ním nemohl bojovat - i pro většinu mužů byl příliš těžký, jsem nosil jako monstrózní talisman v pochvě na zádech. Z Hangerona jsem už strach neměl, nenáviděl jsem ho. Žili jsem vedle sebe jako dva cizinci, kteří potřebují jeden druhého pro uskutečnění společného cíle. Atmosféra v jeskyni se postupně stávala chmurnější a studenější, ze skulin ve stěnách vylézali pavouci a stonožky, z hlubokých úkrytů vylétávali netopýři. Všichni společně opouštěli příbytek, ze kterého je vyhnala mrazivá nenávist. Někdy jsem se budil uprostřed noci s křečovitě zaťatými svaly a tesákem v ruce. To mě pronásledoval můj nejhorší přízrak - holčička. Obvykle jsem pak ležel bez hnutí až do rána a díval jsem se do tmy, směrem, kde spal on. Dnes jsem rád, že jsem neuděl to, co se mi tak neodbytně honilo hlavou. Nikdy by se mi to nepodařilo a navíc bych pošel jako prašivý zbabělec.
Léto skončilo, dny se začaly krátit, ale zásoby na další zimu jsme nechystali. Místo toho jsem musel nasbírat mnoho košů pryskyřice. Uhnětl z ní velké placky, které jsme za bouřlivé noci, kdy se stromy lámaly jako třísky, vpletli do střech některých domů v osadě. Byl to šílený pokus, ale zdařil se. Více živý než mrtvý jsem se vrátil do naší jeskyně. Na něm jsem nepozoroval sebemenší stopy únavy.
"Zítra můžeš vrátit svůj dluh." řekl.
Poprvé jsem v jeho slovech vytušil alespoň nějakou náladu - spokojenost.
"Vyrovnám je VŠECHNY," odpověděl jsem.
Přikývl. V noci mě probudil zvláštní pocit. Otevřel jsem oči a spatřil ho sedět na zemi u ohniště. V půlkruhu před sebou rozložil všechny své zbraně a sadu mých šípů. Pohled upíral do stěny. Po dlouhé době pronesl tři drsně znějící slova. Nikdy dříve jsem je neslyšel, přesto mi připadala důvěrně známá. Pocházela z dob, kdy lidé znali málo, ale to málo měli ukryto velmi hluboko. Odněkud se objevila černá mlha, obklopila ho a nakonec v ní zmizel docela. Nevím, zda to trvalo půl noci, či jen chvíli. Nakonec se mračno rozptýlilo a opět jsem ho uviděl. Připadalo mi, jako by se probíral z hlubokého transu. Pomalu sebral zbraně, šípy vrátil do mého toulce a viditelně unavený ulehl ke spánku.
Netušil jsem, co to znamenalo; ale snad mi něco napověděla paměť' minulých pokolení. Vzal jsem své zbraně a napodobil ho. Přímo před sebe jsem položil meč - zdál se mi nejdůležitější. Vyřkl jsem zaklínadlo. Okamžik se nedělo nic. Potom jsem se však bez varování ocitl ve víru moci starší než lidstvo samo, ve víru moci staré jako sám život. Ze zbraní vystupovaly stíny a zvolna mě obklopovaly. Byly to stíny mrtvých, které zabila ocel rozložená okolo mne. Řada vycházející z meče se zdála nekonečná. Věděl jsem, že přede mnou patřil mému dědovi i pradědovi, ale netušil jsem, kolika boji prošel. Vnější svět přestal existovat, zbyl jsem jen já a mrtví.
První část zkoušky jsem složil - svou obludnou nenávistí jsem je vyvolal z nicoty. Druhá část měla rozhodnout o tom, zda mi budou sloužit, nebo mě zahubí. Čekalo mě střetnutí se samotnou syrovou podstatou veškeré moci, se silou, kterou i mágové využívají jen neradi a,zřídka. S mocí železa, ohně, krve a smrti. Nejprve přišlo prázdno, pak ho vyplnila tma a šum. Stvoření světa. Potkal jsem první živé tvory. Defilovali přede mnou v nespočetných řadách, všichni bojovali o život. Kosti drtily kosti, zuby drásaly maso, neskutečné údery otřásaly zemí. Život zanikal; aby jiný přetrval. To vše jsem prožil. Tisíckrát, ne, miliónkrát a ještě vícekrát jsem se narodil a zemřel. Tvorové se rychle měnili, objevily se první inteligentní rasy ničím nepřipomínající lidské tvory. Procítil jsem jejich války, v nichž se vyhubili, pronikl jsem do jejich tužeb a strádání, vypil kalich jejich hořké sudby až do konce. Opět přišla zvířecí monstra a po nich první lidé. Holá ruka, klacek, kámen, kamenný mlat, meče bronzové, železné, ocelové. Běh událostí se zrychloval - drcení kostí, praskání kloubů, krvavá pěna z rozervaných těl. Každou smrt jsem procítil, každou bolest prožil. Utrpení, agonie těl, smrt. V nekonečných zástupech lidí, jsem bezpečně rozeznával své předky, jejichž krutosti, zákeřnosti, krvelačnosti jsem vděčil za svou existenci. Nakonec jsem znovu prožil vyvraždění klanu a opět klesl až na dno zoufalství: Ale přežil jsem. Složil jsem zkoušku. Stíny ke mně přistupovaly jeden po druhém a stvrzovaly svou službu. Nakonec mě opustily. Okamžik se mi zdálo, že vše byl jen sen, ale potom jsem si všiml zbraní okolo mne. Obklopovala je černorudá aura, na ostřích a hrotech přímo zářila. Šípy, které prošly rituálem dvakrát, téměř oslepovaly. Opatrně jsem jeden uchopil a chtěl palcem vyzkoušet hrot. Chyběl celý coul, když jsem ucítil bolest a na prstě se objevila malá kapka krve.
Celý následující den jsme prospali a až večer jsme se začali chystat k boji. Oblékl jsem si kalhoty a kazajku z medvědí kůže, přes ni navlékl drátěnou košili sahající až po kolena. Takovou zbroj mělo v naší osadě jen několik nejlepších bojovníků. Místo přilby jsem měl čepici z vypalované býčí kůže. Zkontroloval jsem vrhací nože v pouzdrech, tesák zasunul do pochvy, vzal jsem luk a na rameno si navlékl popruh se dvěma toulci šípů. Meč, třebaže mi byl k ničemu, jsem měl samozřejmě s sebou. Na cestu jsme se vydali těsně před západem slunce.
Brzy se setmělo. Prodírali jsme se houštinami, přeskakovali vývraty. Procházeli jsme pralesem jako duchové nepozorování žádnými živými tvory. Naše zbraně v temnotě černorudě světélkovaly a měnily náš bizarní průvod v karavanu přízraků. Muž, chlapec a dvě zviřecí obludy.
V čase, kdy je spánek nejtvrdší, jsme dorazili k palisádě osady. Hangeron sykl a vlkodavové vzrušeně zavětřili. Na další pokyn se jako dvě ocelové pružiny skokem přenesli přes ohradu. Dech se mi zatajil. Někde uvnitř zavyl pes. Náhle zmlkl. Představoval jsem si krev vytékající z rozervaného hrdla: Zašumění větru a bestie byly zpět. Jejich mordy se ve světle hvězd vlhce leskly, boky se chvěly dychtivostí a hladové oči upírali na svého pána. Hangeron se téměř stejně rychle jako oni vyšvihl přes palisádu a za moment se ozval zvuk odsunované závory. Vlkodavové bránu ignorovali, já jsem raději obyčejně vešel.
Na otevřeném prostranství mezi domy jsem rozeznal tři velké psy s urvanými hlavami, v uličce mezi domy ležel člověk s prokousnutým hrdlem. Než jsem se stačil nadechnout, zašeptal:
"Na co čekáš?"
Postavil přede mne vak s živým ohněm a rozplynul se ve tmě. Otevřel jsem nádobu a protáhl plamenem hlavici prvníno zápalného šípu. Oblouk světla prozářil tmu. Teď záleželo na mé rychlosti. V okamžiku mělo deset srubů střechách sémě zkázy. Ohniví kohouti živení starou slámou a pryskyřicí rychle rostli a s hlasitějším a hlasitějším praskotem se vrhali na novou potravu.
První spáči vyběhli z hořících domů. Nedostali se daleko. Kosily je šipky vylétávající odněkud ze tmy a rozmazané stíny prokusující lebky i se spánkem omámenými mozky. Vystřelil jsem poslední zápalný šíp. Většina domů hořela.
Noční ticho se ztratilo v nenávratnu. Ryk mužů, poděšený křik žen, pláč dětí se mísil s bučením dobytka ve stájích. Strachem zdivočelá zvířata skučela a snažila se dostat ven z plamenného pekla. Dva splašení býci přeběhli přes náves, rozdupali několik lidí a ještě zvýšili panující zmatek. Teprve teď' jsem si uvědomil, proč tady vlastně jsem. Probral jsem se ze strnulosti a založil šíp. Můj první mrtvý byl dlouhovlasý muž s mečem v ruce.
O'Brienovci se vzpamatovali rychle. Zdálo se, že muži ve zbrojích i spí. Nazí, ale v drátěných či kožených Pancířích vybíhali z hořících domů, rozzuření jako vlci, a hledali nepřítele. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se kolem Hangerona stahuje ocelový kruh čepelí. Sám jsem, schován ve stínu, rozesílal smrt na všechny strany. Zatím mi štěstí přálo - muži, kteří si mě všimli, nestačili udělat nic víc. Ani jednou jsem nechybil, mé ruce i oči vedly stovky mužů mnoha generací.
Ve dveřích velkého srubu ,jehož střecha hořela vysokým plamenem, se objevil muž a za ním se tlačili další. Zasáhl jsem ho do krku. Padl na zem, ale vzápětí se přes něj hnal druhý. Dostal se až na zápraží. Třetího jsem pouze zranil. Okamžik se potácel v chodbě, potom ho někdo vystrčil ven. Střecha zapraskala a bez dalšího varování se zřítila.
Zapomněl jsem na nebezpečí. Mé srdce se naplnilo divokou radostí; žár, řev bojujících a sténání umírajících mě opájely jako to nejlepší víno. Další domy strávené ohněm se hroutily. Opět jsem spatřil Hangerona. Stál na volném prostranství obklopen kruhem mrtvých. Nikdo k němu nespěchal, jako by O'Brienovce opustila odvaha. Tma zavrzala napínanými tětivami. Hangeron se přikrčil a skočil za zvukem. Pozdě. Měl z něj zbýt dikobraz schoulený do klubíčka, ale nějakým zázrakem se od něj všechny šípy odrazily. Podruhé již lučištnící nevystřelili.
Cosi mě udeřilo do boku - střela se zlomila a hlavice uvízla v drátěné košili. Další zásah jsem dostal do obličeje. Náraz mi málem zlomil vaz, ale jinak mi nezpůsobil ani škrábanec. Vysoký stařec zahodil luk a rozběhl se proti mně.
"Čepelí, musíte je zabít čepelí!" zařval a zemřel.
Jeho křik mě málem zahubil - stal jsem se středem pozornosti. Najednou je mně ze všech stran běželi muži se sekerami a meči. Některé z těch popálených tváří s žilami naběhlými vztekem mě ve snech provázejí dodnes.
Nepamatuji si, co jsem prováděl. Neporoučel jsem svým údům, zdálo se mi, že tětiva se vrací příliš pomalu a že musím čekat s dalším výstřelem. Z jednoho směru běželi tři, úkosem jsem viděl čtvrtého. Rychlost, rychlost... Jen ta mě mohla spasit. První, druhý. Třetí ztuhl v nápřahu krok ode mne, můj šíp ho prostřelil skrz naskrz. O pátém muži za zády jsem neměl tušení. Zaslechl jsem jen výkřik a letmo zahlédl odlesk ohně na čepeli dopadajícího meče. Smrt.
Místo aby mě rána rozpoltila ve dví, pouze mě přirazila k zemi. Zachránil mě můj těžký talisman. Přetočil jsem se na záda, a spatřil nad sebou rozlíceného válečníka. Odhodil torzo zbraně a vrhl se na mne. Ostří tesáku projelo drátěnou košilí a pak už snadno jeho srdcem. Pak jako bych neovládal sám sebe. Vyhrabal jsem se zpod mrtvoly.
"Je živý!" zařval kdosi.
Čtyři muži se sekerami se na mne vrhli. Připadali mi pomalí jako medvědi probuzení ze zimního spánku. Krk, mezera v plátování, oko. Mé nože nalezly svůj cíl. Pomalu se hroutili. Figuríny, které si ještě naposledy chtějí zatančit. Luk jsem ztratil, nože vyházel. Zůstal mi jen tesák a meč. Zuřivý nenávistí, rozpalován cizími myšlenkami a cizí krví jsem se rozběhl k bojující skupině mužů. Ještě jednoho, ještě jednoho! Odkudsi se vynořila svištící sekera, ale nezasáhla mě. Muž padl sražen vahou vlkodavova těla. Uháněl jsem vpřed. Další mrtví. Řval jsem radostí a nadšením, lomcovala mnou touha vykoupat se v o'brienovské krvi.
Hangeronn vířil mezi nepřáteli jako nezničitelné tornádo. Rozbíjel jejich řady a vždy se vracel do středu pomyslného kruhu. Krvácel z mnoha ran, ale jeho sekera nebyla o nic méně pádná. Drtil prašivé lebky, prosekával hrudníky, ničil, zabíjel. Mezi muži se nějakým zázrakem propletla žena. Musela být šílená bolestí. V ruce držela dýku. Zoufale se na něj vrhla.Hrot sekery jen tak mimochodem proťal její nahou hrud' a skončil v těle muže, jemuž byla rána určena.
Ne. Tu noc bych již nikdy nechtěl prožít. Ta žena byla krásná, ale ani nejohyzdnější babice si nezaslouží takovou smrt. Avšak tehdy mě ten výjev uvedl do extáze. Smrt! Smrt! Musel jsem zabíjet, jinak bych se rozpadl na tisíc kousků. V mých žilách tekl oheň. Skočil jsem a dopadl na čísi záda. Jednou, dvakrát jsem tesákem obkroužil nechráněné hrdlo. Horká krev potřísnila mé ruce, muž padl a pohřbil mě pod sebou. To mi zachránilo život.
Boj se přenesl přímo na místo, kde jsem ležel. Desítky nohou téměř dokázaly to, co se nepovedlo zbraním. Můj hrudník a kosti praštěly pod těžkými botami, až mne nakonec jeden kopanec zbavil vědomí.
Probral jsem se a místo desítek mužů jsem spatřil poslední dvojici. Vlkodavové leželi rozsekaní opodál. Hangeron a poslední z rodu O'Brienů. Oba se pohybovali pomalu, Hangeron se spíše potácel. Sekera mu sloužila jako opora, aby vůbec udržel rovnováhu, levou ruku měl ochrnutou, těžce napadal na pravou nohu, krvácel snad ze stovky ran. Dávno měl zemřít, ale prošel zasvěcením. Stejně jako já. To smrt váhá, zda si má muže vzít. Ví, že jí ještě mnohokrát poslouží. Vedle mne na zemi ležel oštěp. Mimovolně jsem k němu natáhl ruku. Bolest mě zastavila - musel jsem ji mít zlomenou na mnoha místech. Chtěl jsem to vzdát, ale zbraň mě magicky přitahovala. Jako by mi najednou ruka nepatřila. Díval jsem se, jak se proti mé vůli posunuje. Roztříštěné kosti při každém pohybu napínaly rozdrásanou kůži. Ještě kousek. Ostrá kost protrhla pokožku, objevila se krev. Mé a přitom cizí prsty se. dotkly ratiště. Zaznělo lupnutí - kost se vrátila, kam patřila, svalstvo ztvrdlo v kámen, prsty pevně uchopily oštěp. Zabiju. Pomalu jsem se postavil. Při každém nadechnutí mě píchalo v hrudníku, hlavu jsem nedokázal narovnat, v páteři mi praskalo. Zabiju. Kalně jsem vnímal O'Brienovce. Napřáhl meč k poslední ráně. Hangeron jen bezmocně stál. Ocel v mém nitru zarezonovala. Sss. Hrot oštěpu se zapraštěním prorazil zbroj a zaryl se muži do prsou. Poslední z O'Brienova rodu zemřel.
Kouzlo mě začalo pomalu opouštět. Snažil jsem se podržet si jeho sílu co nejdéle. Ještě jsem ji měl potřebovat - v mém srdci nepanoval klid, který tam po vykonané pomstě patřil. Pozoroval jsem Hangerona. Věděl jsem, že síla z něj odejde a on zemře. Této noci zabil příliš mnoho mužů a jejich stíny ho stáhnou s sebou. Chvěl se. Zasvěcení pomíjelo, ale přesto stál na nohou. Čas plynul a hvězdy bledly. Moc odcházela a nechávala ho žít. Byl silný, silnější než kouzlo, které vyvolal na pomoc. Vytáhl jsem meč z pochvy. Byl těžký, opravdu těžký. Přibližoval jsem se krok za krokem. Za každou píď' jsem platil bolestí a krví. Nehýbal se. Jen se na mne díval. Síla odešla. Už jsem nebyl bojovníkem, jen dvanáctiletým chlapcem. Vzpomněl jsem si na jarní palouk a hromádku rozdrásaného masa. A slib, který jsem mu dal. Pozvedl jsem meč. Sám, bez pomoci svých předků. Ocel se mu zakousla do boku. Umíral mlčky, zdálo se mi, že se usmívá.
Probudil jsem se až ráno. Sluneční konouč se vyhoupl nad lesy, tma se vrátila do Šedivé říše, sloupy černého dýmu se rozplynuly v modři oblohy. Spáleniště už dohořelo, ale popel byl dosud horký. Seděl jsem v něm, opuštěný, zakrvácený. Sluneční svit ani na chvíli nezahnal smutek a prázdnotu v mém nitru, marně jsem v popelu hledal jiskřičku světla. Svět byl chmurný a špinavý.
Třetího dne mě ze spáleniště vyhnal pach rozkládajících se těl. Trmácel jsem se vzhůru do kopců, na zádech meč, k levé ruce přivázanou sekeru. Její hrot jsem vláčel po zemi a když jsem se ohlédl, spatřil jsem čáru spojující mne s ohněm a železem zničenou osadou.

Ocel, krev a Smrt I.

Miroslav Žamboch

Z lesa vyšel muž. Spíše chlapec. Čtrnáctiletý hoch s nejskrovnější výbavou osamělého chodce. Nerozhodně se zastavil na volném prostranství a zvědavě se rozhlédl. Úzký pás nehostinného skalnatého pobřeží a ještě nehostinnější širý oceán. Vlny se se sykotem rozbíjely o břeh, prudký vítr je obíral o jejich pyšné pěnové chocholy, sem tam mořské proudy vyplavily ledovou kru. Chlapec se přiblížil k rozhraní vody a země a zůstal stát. Na hocha svého věku byl vysoký a vyzáblý. V jeho tváři se ostře rýsovaly kosti lebky, ze zapadlých očí a z úsporných pohybů čišel hlad. Hlad tak častý, že si ho Olaf Hangeron ani neuvědomoval.
Zkušeně vybral nejpříhodnější místo pro tábořiště, nanosil zásobu zledovatělého dřeva a rychleji, než by to svedla většina mužů, rozdělal oheň.
Hřál se v teple plamenů a s klidem, který přináší konečná rezignace, pozoroval oceán. Došel až k pobřeží, aby zde o samotě zemřel. Celý rok putoval nekonečnými lesy, míjel řídké ostrůvky lidských osad a hledal společenství, které by ho přijalo mezi sebe. Marně. V zemi, kde je hranice mezi životem a smrtí úzká, kde každý rok hrozí hlad, kde se jednotlivec nemůže postavit přírodě a nepřátelskému okolí, se rodové svazky ctí nade vše. Klan se o své lidi postará, jak nejlépe může, ale každý jiný je nepřítel. Takový panuje zákon. Krutý, avšak všeobecně uznávaný. A Olaf se jako poslední z rodu stal naprostým vyvržencem. Zoufalcem bez naděje, bez budoucnosti. Nikde nenalezl soucit či milosrdenství. Pokud měl štěstí, zahnal ho od palisády osady déšť kamenů, v horším případě na něho poštvali psy, nebo dokonce lovce. Kožešiny, v nichž byl oblečen, měly větší cenu než jeho život. Vzpomenul si na své poslední setkání s lidmi a přes tvář mu přelétl studený úsměv. Poslali za ním tři lovce. Muži byli bezstarostní, nepředpokládali, že i lovené mládě může mít drápy. Stačily tři šípy. Získal tehdy mnoho věcí a několik dnů nestrádal hlady. Ale to už bylo dávno. Na pocit sytosti zapomněl, stejně jako zapomněl na rodiče a lásku, se kterou ho vychovávali. Jeho jednobarevné vzpomínky začínaly temnou nocí prosvětlenou požáry a rozervanou křikem umírajících. Olafův klan tehdy prohrál v odvěkém boji o přežití. Podobnou noc pak prožil ještě jednou. Pomstil se, ale zároveň přišel i o většinu toho, co činí člověka člověkem. O poslední zbytek lidství ho připravil rok osamělého putování divočinou. Zůstala jen nenávist k lidem. Ke všem bez výjimky.
Místo, které si vybral pro tábořiště, se mu zamlouvalo. Rozbalil dva podlouhlé balíky připevněné k torně, jeden skrýval meč druhý sekeru, a položil je do protilehlých stran ohniště. Zbraně, ač každá očividně pocházela z jiné země a z jiného času, byly mistrovské práce svého druhu. Meč patřil jeho otci, sekera strýci.
Po chvíli podivné strnulosti vytáhl ze skoro prázdného vaku na kost zmrzlou veverku a opatrně, aby ze skrovného sousta neztratil ani unci, ji stáhl a začal opékat. Nedělal si iluze, že by mu ubohé jídlo dodalo sílu k další pouti. Už ani neměl proč se štvát. Rok putování ho zbavil nadějí. Čekal, až se maso dopeče, a pozoroval oceán. Jeho nekonečná proměnlivost, současně však i jakási stálost, se mu líbily. Na horizontu se objevila tečka, která se poznenáhlu změnila v loď mířící k pobřeží. Olaf si neuvědomoval, co znamená loď na začátku zimy na širém moři. V okamžiku, kdy se zakousl do masa, drakar přirazil ke břehu. Beze strachu pozoroval vylodění posádky.
Vikingové naskákali do vody a jako jeden muž poklusem zamířili k ohni. Přihrbeni, v šupinatých pancířích, se sekerami a štíty v rukou. Nehlučeli, neřvali, nepovzbuzovali se bojovým křikem. Bylo slyšet pouze vrzání kůže, cinkot oceli, rychlé oddechování a skřípot kamenů.
V účelnosti a dravčí dychtivosti jejich pohybů se skrývalo cosi nelidského a úděsného. Oči jim planuly nepřirozeným studeným leskem, jako mrazivý mrak je obklopovala hrůza.
První útočná řada dorazila až k Olafovi. Štíty pozdvižené k obraně, hladové sekery připraveny. Chlapec pomalu uždiboval ze své pečínky a s unaveným zájmem pozoroval muže, kteří ho přišli zabít. Vikingové však náhle strnuli, jejich oči vyhasly a veškerá energie je opustila. Zbraně si volně přehodili přes rameno, nebo se o ně opřeli jako o stařecké hole. Ze sevřené formace vystoupil obrovský muž. Z pod rohaté helmy vykukovala změť rezavých vlasů, studenýma očima si přeměřoval Olafa od hlavy k patě a tvářil se, jako by něco hledal. Ať to bylo cokoliv, nenalezl to. Po chvíli si všiml zbraní na zemi. Přiblížil se k sekyře, přičemž vstoupil do ohně. Žár nevnímal, dokonce se zdálo, že se od něho plameny odtahují. Pomalu se skláněl ke zbrani. Natahoval k ní ruku a celý se třásl. Už už se zdálo, že sekeru uchopí, když Olaf promluvil.
"Dotkni se jí a zabiju tě."
Hlas zřejmě přerušil jakési neviditelné pouto. Zrzavec se napřímil a otočil k chlapci. Absurdnosti výhružky si nevšímal.
"Jsi Hangeron?"
Olaf opětoval jeho pohled a vážným hlasem odpověděl.
"Olaf Hangeron."
Viking zavrtěl hlavou.
"Tohle je Kellyho sekera."
Olaf neodporoval. Ano, jeho strýc se skutečně jmenoval Kelly Omrod. Zrzavec přisedl k ohni a s ním i ostatní vikingové.
Mlčeli. Po chvíli bez zjevné příčiny několik mužů vstalo a odešlo k lodi pro jídlo, jiní založili další ohně. Mrazivým vzduchem se začala šířit vůně pečeného masa. Olaf cítil jak se mu v ústech sbíhají sliny, jeho žaludek nespokojeně protestoval. Pomalu dojedl veverku a pohodlněji se usadil. Únava mu zavírala oči.
"Kelly?"
Až po chvíli si Olaf uvědomil, že oslovení patří jemu.
"Jsem Olaf Hangeron," ohradil se.
"Kelly," zopakoval Zrzavec jako by ho neslyšel a podal Olafovi kus masa a pytlík naplněným drcenými sušenými plackami. Olaf se s účelovou hltavostí, kdykoliv mu večeři mohli sebrat, pustil do jídla.
Slabý vítr utichl, nevýraznou šeď oblohy zakryly tmavé mraky. Nehybný vzduch voněl sněhem. Olaf vychutnával nezvyklé pohodlí. Nepamatoval si, kdy naposledy měl plné břicho a netřásl se zimou. Usnul.
Muži jedli pomalu a mlčky, nikdo nezaklel, nikdo nezažertoval. Chmurní muži v ledové zemi.
"Potřebujeme veslaře," řekl Zrzavec. Viking po jeho levici, trochu menší, ale stejně rozložitý, beze slova vstal, postavil se před Olafa a stejně jako na počátku Zrzavec, si ho dlouho prohlížel.
"Bude dobrý."
Postupně se tak vystřídali všichni muži a nikdo nepronesl více než dvě slova. Nakonec Zrzavec Olafem zatřásl.
"Vstávej Kelly."
Olaf otevřel oči. Byly krvavé únavou a studené jako oceán.
"Co chceš?"
"Potřebujeme muže," řekl viking a upřeně chlapce pozoroval. Olaf nad odpovědí nepřemýšlel, něco už dříve rozhodlo za něj.
"Půjdu s vámi."
Než opět zavřel oči, krátkým pohledem přelétl horizont. Zdálo se mu, že na moři čeká ještě jedna loď. Šedá, její obrysy se rozplývaly do ztracena.
V noci se zvedl vítr, ale sněžit nepřestalo. Rozeklaná skaliska a velké balvany chránily tábořiště před nejprudšími poryvy bouře, divoce se zmítající ohně nedokázaly zaplašit tmu dále než na pár kroků. Vikingové spali zahaleni do těžkých houní a kožešin. Ve tmě rozptýlené jen skomírajícími plameny, vmáčknuti do sebemenších rozsedlin mezi skalisky, připomínali prastaré mumie vysušené mrazivými staletími. Moře skučelo, jeho hluboký rozervaný hlas se mísil s pronikavým zpěvem vichru, sem tam zakřičel vyvrácený strom. Uprostřed noci se Zrzavec probudil. Vyhrabal se z pohodlného pelechu a chvíli mu trvalo než objevil Olafa. Vítr se sněhem proměnili chlapcovo lože z kožešin a smrkových větví v téměř neviditelný bílý pahorek. Viking se předklonil a vztáhl nad chlapce ruce, jako by se hřál nad neviditelným ohněm. Postupně se kolem něj shromáždili ostatní muži a napodobili ho. Sníh na dvou místech začal tát, až se vytvořily černé obrysy, které ani vánice nadokázala ihned zahladit. Otisk meče a sekery. Tváře vikingů ztratily část své ztrnulosti, objevila se v nich jakási zvrácená spokojenost.
Druhého dne se bouře poněkud utišila, ale přesto by se ještě žádný soudný námořník na moře nevydal. Vysoké vlny stále nepřátelsky syčely, vítr měl v křečovitých záchvěvech dost síly na to, aby polámal i silné stěžně kupeckých lodí. Vikingové jako by vzedmutý oceán neviděli. Štíhlý a lehký trup jejich lodi připomínal ve srovnání s běsnícími vlnami dětskou hračkou. Nastoupili a s jistotou získanou mnohaletými zkušenostmi, intuicí i absolutním pohrdáním životem vypluli. Jejich drakar patřil k největším a na rozdíl od obvyklých plavidel seveřanů měl mohutný kýl, který umožňoval plout pod čtvercovou plachtou i za nepříznivého počasí. Ovšem pouze pokud si lidé na palubě příliš necenili svých životů.
Jakmile to bylo jen trochu možné, muži zasedli k veslům a s dychtivým úsilím hnali loď vpřed na širý oceán. Olafa se zmocnilo opojné uvolnění. V rukou svíral dlaněmi ohlazenou rukojeť vesla. Bylo pro něj příliš těžké a občas mu vyklouzlo z prokřehlých rukou. Spršky vodní tříště neustále skrápěly jeho tvář, namrzaly na oděvu a štípaly v očích. Několikrát se, vyčerpán nelidskou námahou, v bezvědomí svalil na podlahu - ďábelské tempo by ztrhalo i dospělé muže, natož čtrnáctiletého chlapce. Pokaždé se však otřepal a vrátil na místo. Nikdo ho nenutil a šedivá studená oblaka spojující se na horizontu s bezútěšným oceánem také nijak nepobízela ke spěchu. Přesto Kelly, pomalu si začal zvykat na své nové jméno, vesloval spolu s ostatními tvrději než otroci na válečných galérách.
Olaf - Kelly si neuvědomoval, jak dlouho plují. Svět se pro něj zúžil na olověné nebe, šedivé moře, záda muže před ním, krví obarvenou rukojeť vesla a bolest. Ale ta brzy zmizela. Buďto přivykl, nebo si ji oblíbil. Ve veslařském transu postupně splýval s uzavřeným společenstvím pirátů a stával se jedním z nich. Svým způsobem byl šťastný.
Vikingové směřovali k severu. Po dlouhé plavbě, kdy stále častěji padal sníh a slunce ani během dne nevycházelo nad horizont, dorazili k ostrovu. Kolmé břehy rostly přímo z bouřících vod, oko jako by odmítalo uznat za skutečnost rozplizlou šeď jeho skal, barvu bez chuti i jiskry, která ho spíše než do reálného světa, řadila do říše mýtů a legend. Vikingové na první pokus propluli skrytou kamennou branou a vylodili se v chráněném přístavu zapomenutého ostrova Norfloston.
Kelly - Olaf se po přistání bez váhání zařadil na konec dlouhého zástupu mužů. Nalehko, jen se skrovnou výstrojí se vydali kamenitou stezkou do skal. Pěšina brzy skončila a zdálo se, že dál cesta nepokračuje. Zrzavec však bez váhání otevřel skryté dveře ve skále a vstoupil do tmy.
Kelly - Olaf v tichém úžasu procházel prostorným podzemím, které kdysi dávno vybudoval někdo velice mocný. Ani po tisíciletích nezůstaly monstrózní, hrůzu nahánějící stavby opuštěné. Občas ucítili závany páchnoucího vzduchu, jak je zvířil pohyb velkých těl, po celou dobu se hned z větší či menší blízkosti ozývaly šoupavé kroky neviditelných strážců. Život ukrývající se ve tmě je však nechal projít, jakoby ctil starou dohodu.
Překonali několik temných mil a vystoupali k povrchu stolové náhorní plošiny, kde tisíc stop nad mořskou hladinou stálo město. I zde se většina domů a chrámů nacházela pod zemí, ale z časem ohlodaných stěn dýchala práce lidské rasy. Vikingové se samozřejmostí domácích pánů otevřeli jedny ze zabarikádovaných dveřích do největšího z paláců a vstoupili dovnitř. Kelly - Olaf zkameněl úžasem. Ocitl se v prostorách zaplněných neskutečným bohatstvím. Zlato, diamanty, platina, safíry a spousta dalších neznámých drahokamů se volně povalovala na zemi, na hromadách ležely balíky nejjemnějšího hedvábí pomíchané s ohněm tvrzenými býčími kůžemi, stříbrem protkávaným damaškem a kusy drahocených zbrojí. Mezi neskutečnou nádherou se jako pěst na oko vyjímaly zplesnivělé zbytky jídel, trosky výstroje a další stopy dlouhého táboření. Kelly - Olaf okamžitě pochopil, že bohatství nepochází z minulosti, ale z loupeživých výprav vikingů. Muselo uplynout mnoho let, než nashromáždili tak ohromné poklady. Nenapadlo ho přemýšlet nad tím, proč se muži s svým bohatstvím ukrývají, místo aby si za něj koupili to, po čem touží.
Následujícího dne začala zima, jak ji zná jen málo lidí. Severní vítr přihnal od pobřeží Velké pevniny myriády ker a ve chvilce proměnil hladinu oceánu v chaotickou změť ledových hor a údolí, sněhové mraky se ztratily kdesi na jihu, vzduch zostřel mrazem, vichr pronikající až do morku kostí se bez ustání proháněl mezi zvětralými zdmi starého města a lámal na kámen zmrzlé stromy.
Vikingové se utábořili v největším sále. Uprostřed rozdělali oheň a veškerý čas trávili v ponurém mlčení. Někteří bez ustání hleděli do plamenů, jakoby jim proměnlivá žlutá záře něco připomínala. Něco téměř zapomenutého, ale příjemného. Do jejich zarostlých tváří se postupně vkrádalo divoké šílenství, odraz touhy stravující je zevnitř. Olaf - Kelly se usídlil osamotě v nedaleké komnatě. Kolem svého lože rozložil sekeru, meč a luk. Podvědomě dbal, aby se sečné zbraně navzájem nikdy nedotkly. Většinou seděl stranou a ztrnule přežíval čas zimy, pouze někdy ho přemohl záchvat činorodosti vzbuzený zvědavostí. Pak vyrážel na dlouhé procházky do nekonečného labyrintu města, nebo chodil i na několikadenní výpravy do zmrzlých norflostonských lesů. Nikdy však nic neulovil. I když kořist stopoval jak nejlépe uměl - a rok osamělého života ho tomuto umění naučil víc než dobře. Zvířata, jakmile se k nim přiblížil, zneklidněla a prchala v panickém strachu.
Jak čas plynul, i v Olafovi - Kellym narůstal nepochopitelný nepokoj. Zpočátku to bylo jen jakési nejasné nutkání, které se však postupně změnilo v zničující běsnění. Třásl se, prsty se mu samovolně rozevíraly a svíraly, jakoby něco hledaly, často se v noci budil se zuřivým výkřikem na rtech. Vikingové na tom byli mnohem hůře. Olaf - Kelly v čím dál tím řidších chvílích soudnosti slyšel jejich šílený řev a tlumené rány - to sekerami, palicemi, ale i holýma rukama tloukli ve zvířecím ámoku do stěn. Někdy upadali do horečnatého transu, který končil pěnou na ústech a bezvědomím.
V den, kdy labutí píseň zimy, týdenní zběsilý hurikán, rozbil a odvál ledovou krustu poutající oceán, vše skončilo. Vikingové a Olaf - Kelly s nimi, byli náhle zcela klidní, jen jejich oči plály studeným leskem. Bez jediného slova domluvy se začali chystat k vyplutí.

Štíhlý drakar hnaný dvaceti páry vesel a příznivým větrem prořezával jako hřbetní ploutev žraloka nekonečnou hladinu oceánu. Vikingové směřovali na jih, k patnáct set mil dlouhému řetězci Kupeckých ostrovů. Ledový vítr stále ještě nepříjemně bodal do tváří, občas zahrozila krátká, ale divoká bouře. Žádná přírodní síla však nemohla zastavit Zrzavce a jeho muže. Ostrá příď lodi rozstřikovala vodu do zářivých fontán, krev zběsileji a zběsileji pulsovala v žilách, mozky se chvěly touhou, která se měla brzy naplnit.
Olaf - Kelly snadno udržoval nasazené tempo. Už nebyl vyzáblým hochem, který neznal nic, než hlad. Během dlouhé zimy vyrostl a zesílil. Měřil něco pod šest stop a vážil asi sto devadesát liber. Stále byl nejmenší a nejslabší, ale vikingové ho považovali za sobě rovného.
Skončila další směna u vesel. Olaf - Kelly s třicítkou mužů mlčky přežíval volno při střídání. Se závistí sledoval veslaře a snažil se zapomenout na temné dunění bubnů touhy ve spáncích, když náhle přišla změna. Jestliže před okamžikem pluli rychlostí hladové kosatky, nyní se loď změnila v sokola v střemhlavém letu. Záběry vesel se prodloužily, svaly paží třímající dřevěná křídla drakaru ztvrdly v kámen, záda veslařů se prohnula jako tětivy luků. Naproti tomu dech zklidněl a nepokoj dohánějící až k nepříčetnosti zmizel. Drakar klouzal klouzal údolími vln neskutečnou rychlostí, jasanové dřevo tiše skřípělo, trup vibroval. Olaf - Kelly se postavil a podíval dopředu. V dáli na horizontu jasně rozeznával skvrnu lodi. Jak záviděl mužům u vesel! Aniž si přesně uvědomoval, co dělá, vzal si luk a postavil se na příď. Třebaže ho každá druhá vlna mohla smést, zůstal tam s pohledem upřeným na kořist.
Loď nebyla neohrabaná kupecká plachetnice, ale vojenská hlídková dvojveslice se stovkou mužů na palubě. Přestože síly byly více než vyrovnané a z boje nekynula žádná kořist, piráti nepolevovali v úsilí. Naproti tomu se vojáci, přes svou početní převahu, snažili boji uniknout. Marně. V okamžiku, kdy se vzdálenost mezi loďmi zkrátila na sto yardů, vypustil Olaf - Kelly první šíp. Bubeník udávající vojákům rytmus se zřítil s prostřeleným hrdlem. Zaznělo několik vzteklých výkřiků a vzápětí vyletěl tucet střel. Všechny minuly. Olaf - Kelly se studeně ušklíbl a podruhé napjal luk. Ničeho se nedržel, balancoval nad vodou, veškerou pozornost soustředil na cíl. Využil příznivého zhoupnutí lodi, tětiva zadrnčela. Druhý mrtvý. Vikingové potěšeně zamručeli.
Vzdálenost mezi loďmi se zkrátila na polovinu a jeden z nepřátelských lučišníků se konečně trefil. Drátěná zbroj však odolala a Olaf - Kelly se zvráceně rozesmál.
Drakar a dvojveslice pluly bok po boku, do zahájení skutečného boje chyběly poslední okamžiky. Na jedné straně řada uniformních štítů, přileb a mečů, na druhé šílené tváře a sbírka nejrůznějších zbraní. Zrzavec se náhle plnou silou opřel do kormidelního vesla, mezera mezi loďmi se ještě více zmenšila, háky na dlouhých tyčích se zakously do paluby galéry, dřevo zasténalo a lodě se spojily.
Prudký náraz, který zkušení vikingové očekávali, podrazil Olafovi - Kellymu nohy. Zdržení zapříčinilo, že se nezúčastnil prvního útoku na ocelí se lesknoucí hráz. Naštěstí, neboť se svým umem a obratností nemohl obstát. Hned v prvním okamžiku by stejně jako všichni obyčejní muži zanechal svůj život na hradbě štítů a mečů protřelých žoldnéřů. Vikingové však byli nelidsky dokonalí bojovníci. Zuřivost jim nazatemnila mozek, naopak. Zrychlila myšlenky, zpřesnila ruku, utužila svaly. Oni toužili po zabíjení, žili zabíjením, rozsévání smrti bylo smyslem jejich existence.
Vojáci neodolali brutálnímu útoku a obranná linie se roztříštila na množství bojujících skupin. Olaf - Kelly s pozdviženým mečem přeskočil na palubu galéry a bez zaváhání se vrhl na nejbližšího nepřítele. Byl jím vysoký muž ve stříbrem zdobeném pancíři, bitevní chaos ho právě oddělil od jeho protivníka. Nyní se chladnokrevně rozhlížel a hledal, kde by nejlépe uplatnil svou zbraň. Mladíka, který mu běžel vstříc, si všiml ihned. Mírně sklonil meč. Poznal, že soupeř je nezkušený a myslí pouze na útok. Olaf - Kelly udeřil. Okolní svět pro něj zanikl ve zpěvu oceli. Rána byla očekávaná, ne však její rychlost a síla. Muž v poslední chvíli nabyl ztracenou rovnováhu a odvrátil další sek, razance úderu ho znovu celého zkroutila, na protiútok ani nepomyslel. A Olaf - Kelly bezhlavě bil a bil, až brutalita jeho ran zvítězila. Důstojník zcela ochromen, nedokázal pozvednout paži k obraně a meč rozdrtil helmici i s lebkou.
Boj skončil stejně rychle jako začal. Na jedné straně si smrt vzala vše, na druhé pouze jediného muže. Zatím, poněvadž osm pirátů leželo na palubě s těžkými ranami. Nikdo nedokáže přežít s otevřeným bokem, či vlastními střevy na podlaze. Kupodivu se však vikingové postarali nejprve právě o nejhůře postižené - starostlivě je ošetřili a nechali ležet na místech, kde padli.
Olaf - Kelly se z bitevního šílenství vzpamatovával jen pomalu. V ruce stále držel zakrvácený meč, fascinovaně ho pozoroval a bezmyšlenkovitě se usmíval. Rameno měl ochrnuté po zásahu, hlava mu třeštila, ale cítil se navýsost šťastný, místo bolesti ran ho zaplavovala extatická rozkoš. Když se po dlouhé době částečně probral, s údivem zpozoroval, že bledost tváří smrtelně raněných ustupuje a jejich rány se zacelují. Vikingové se zázračně uzdravovali na loži z těl zabitých nepřátel.
Zbytek dne uplynul ve spokojeném tichu. Lodě pluly pevně spojeny bok po boku, piráti se zdržovali na galéře. Odpočívali a vychutnávali suchý pach smrti, který zatím nestačil zesládnout hnilobným rozkladem. Pouze Zrzavec se neoddával nečinnosti a něco na přídi se zaujetím vyráběl.
Olaf - Kelly se přizpůsobil ostatním. Ležel na palubě, a mlčky pozoroval oceán. Jak přehlížel nekonečné vodní spousty, zdálo se mu, že někde na horizontu vidí nezřetelnou skvrnu - loď. Vnímal ji jen občas, periferním viděním. Tentokrát v něm přítomnost cizího plavidla neprobudila vražednou zuřivost, spíše jakési podvědomé sympatie.
Den uplynul, Slunce zapadlo a s tmou přišel sychravý chlad. Fluidum smrti, které na piráty působilo jako droga, se pozvolna vytrácelo do prostoru, v jejich myslích opět začínalo hlodat temné nutkání. Přesto však, alespoň zatím, převládala unavená spokojenost. Rozdělali oheň a shromáždili se kolem něho. Poslední přišel Zrzavec, v ruce nesl plátnem zakrytý předmět. Vikingové souhlasně přikyvovali a pouze Olaf - Kelly netušil, oč se jedná. Zrzavec počkal až mu uvolní místo a potom ve stoje promluvil. Od pasu nahoru se ztrácel ve stínu, místo obličeje měl anonymní masku tmy. V zakrvácené zbroji více než člověka připomínal bezejmenné tvory z počátku světa. Napůl neviditelný, mocný, krutý, bez smilování. Čišelo z něj cosi děsivého, ale nikdo z jeho společníků to nevnímal. Byli stejní.
"Dnes zabil mečem svého prvního muže." Promluvil chraptivým hlasem. Nedalo se určit, kam se dívá, ale Olaf - Kelly cítil jeho pohled až v někde v zátylku.
"Kapitána této lodi."
Muži souhlasně zahlučeli.
"Porazil ho ocelí a získal tak jeho sílu."
Jakoby Zrzavec vyslovoval dávno zapomenuté zaklínadlo.
Olaf - Kelly cítil, jak se ho zmocňuje neznámá síla, jeho mysl se otřásala ve vírech prázdnoty. V krátkých okamžicích, kdy se z hlubiny vynořilo jeho skutečné já pohřbené pod nánosem utrpení a starých vzpomínek, se chvěl hrůzou.
Zrzavec pokračoval.
"Získal prvního muže své armády, armády, která mu bude sloužit v Říši Šedi, armády mrtvých. A stal se jedním z nás."
Poslední slova zlověstně zarezonovala tmou. Olafovi -Kellymu třeštila hlava, svíraly ho neviditelné okovy, jeho tělem nyní vládl někdo úplně jiný. Ano, ještě mohl odmítnout, ale nechtěl. S bolestí přicházela moc a síla. Zrzavec si sedl a odkryl zahalený předmět. V ruce držel číši naplněnou černým nápojem. Hrůznou číši starých časů, symbol dávno zapomenutých obyčejů, obřadní pohár Zasvěcení. Číší byla nahrubo opracovaná lebka s odřezaným temenem a ucpanými otvory. Z okraje ještě visely cáry kůže a masa, týl zdobily šedobílé cákance mozku.
"Nejvyšší pocta," pronesl Zrzavec, natáhl ruku a někdo mu do ní podal zapálenou třísku. Přiblížil plamen k lebce - nápoj vzplál. Hořel zelenomodrým plamenem, černá kapalina se vařila, stoupal z ní šedý kouř. Zrzavec se naklonil k Olafovi - Kellymu a pomalu mu pohár podal. Olaf - Kelly zhypnotizovaně pozoroval příšernou nádobu. Očima se vpíjel do vyhaslých očních důlků, byly jediným pevným bodem v chaosu, který ho obklopoval. Stál na rozhraní, ještě mohl změnit svou volbu. Proč by měl? Poznal torzo tváře - díval se na pozůstatky kapitána, kterého dnes porazil. Usmál se, uchopil lebku oběma rukama, opatrně ji přiblížil k ústům a okusil první ohnivý doušek. Žár klouzal dolů do útrob, moc se protavovala do mozku. Pálila, ničila , ale zároveň budovala nové konstrukce. Konstrukce, které by každého normálního člověka okamžitě přivedli k šílenství. Kelly - Olaf cítil, že svět, který ho obklopuje, má náhle pevný řád. Zdál se jednoduchý, jednoznačný a Kelly - Olaf v něm měl své pevné místo. Ještě jednou se napil - zmizely i poslední pochybnosti. Podal pohár muži po své levici a netrpělivě čekal až na něj opět přijde řada.

Po tři roky se obchodnící, galejnící, ale i posádky vojenských lodí křižujících Lumpurské moře, třásli hrůzou pokaždé, když na horizontu spatřili siluetu jakéhokoliv plavidla. Často se stávalo, že mořské proudy chaoticky vířící mezi Kupeckými ostrovy, přihnali ke břehům lodi se zakrvácenými palubami posetými mrtvými těly. Nikdy nikdo nepřežil, aby mohl říci, co jsou zač a jak vypadají mořští běsové rozsévající smrt. Zkušení mořští vlci ze severozápadního pobřeží Wskaegu, které si obchodníci často najímali za kapitány svých korábů, tvrdili, že stejné věci se u nich děly před několika lety. Pak prý samy od sebe ustaly. Dvakrát se spojené loďstvo Kupeckých ostrovů pod záštitou Rudého krále pokusilo najít a zničit krvavý přízrak plundrující obchodní stezky mezi souostrovím a pevninou, avšak jediným výsledkem byla ztráta mnoha lodí při nočním masakru. Nikdy se nevyjasnilo, kdo s kým vlastně bojoval.

Čtvrtá zima se rychle blížila. Kelly dospěl v muže. Po Zrzavci byl nejvyšší a ač na sobě, na rozdíl od některých jiných vikingů, neměl ani unci zbytečného tuku, byl z nich nejmohutnější a nejtěžší. Jeho mládí zmizelo v bouřích a ledových vychřicích, utopilo se v krvi provázející ho na každém kroku. Jeho těžké ruce více než lidské končetiny připomínaly napůl opracované jasanové rukojeti vesel, s nimiž po většinu roku pracovaly. Během let zabíjení se oblékl do šedého železa a matné oceli. Váhu zbroje, která by každého jiného muže ztrhla k zemi necítil a nikdy ho nenapadlo, že existuje i pohodlnější oděv. V zacházení se sekerou, mečem či nožem se mu nemohl rovnat nikdo z armád celého světa - samozřejmě kromě jeho druhů. Jejich neskutečná obratnost v boji přesahovala lidské chápání, hraničila s nemožností a s každou další šarvátkou narůstala.
Během čtyř let zahynulo pouze pět vikingů - a z toho jen tři při útoku na cizí loď. Bylo by jich mnohem více, avšak pokud viking nepadl mrtvý hned v prvním okamžiku, tajemná síla ho zemřít nenechala. Dva muži spáchali sebevraždu v zimě za nuceného pobytu na Norflostonu. Jeden si sekerou rozpoltil mozek, druhý si na hlavu pustil těžký kamenný blok. Muži o tom mezi sebou nemluvili, vlastně kromě několika málo vět bezprostředně po zničení nepřátel nehovořili vůbec. Kelly sám nepronesl slovo ode dne, kdy se s piráty setkal. Na rozdíl od nich mlčel i ve chvílích největšího bitevního šílenství. Byl tišší, divočejší a krutější, pokud se míra jejich krutosti dala vůbec odlišit. A jeho oči, jeho oči byly mrtvé. Nepatřil již do světa lidí, každým dnem se více a více přibližoval Říši šedi.
Seděl na lavici a zkušeně, aby nepromrhal jediný doušek vzduchu, vesloval. Oči měl přivřené, zabíral v pravidelném rytmu, z veslařského transu ho vytrhovalo jen pomyšlení na blížící se zimu a dlouhé měsíce nuceného nic nedělání.
Počasí se již řadu dní neměnilo. Syrový vlhký vzduch, olověná obloha, bezvětří. V prostoru se vznášela příchuť ledu a sněhu. Poslední chvíle klidu před příchodem královny Zimy.
Kelly, aniž by se rozhlédl, hvízdavě vyfoukl vzduch mezi zuby, prodloužil záběr o sedm palců a začal rázněji zasekávat. Drakkar se zhoupl pod tvrdým záběrem čtyřiceti vesel, Zrzavec u kormidla lehce změnil směr a krvelačný dravec se vydal za další kořistí. Kelly se sám pro sebe usmál, na patře cítil pachuť krve.
Mohutná koga se dvěma stěžni a několika otvory pro vesla se o útěk ani nepokoušela. Bylo by to marné. Zdálo se, že na vysoké palubě (převyšovala drakar o dobrých deset stop), není živé duše.
Štíhlá pirátská loď naplněná smrtí se blížila, čtyři muži s hákovacími tyčemi stáli připraveni. Od kogy je dělilo již jen několik lodních délek. Zrzavec až v poslední chvíli pochopil, co znamená řada dlouhých holí vyčnívajících přes brlení.
"Levá záběr a a zalehnout!" Zachraptěl.
Opřel se do kormidla, odklonil drakar ze směru a vrhl se na podlahu. Skoro pozdě. Ebenoví lučišníci vypálili první salvu. Nebýt Zrzavcova zásahu, vikingové by pod nimi defilovali jako řada pohyblivých terčů. I tak byli oproti výše postaveným střelcům kryti jen mizerně. Obránci naštěstí stačili vystřelit jen jednou a po té se jim drakar setrvačností vzdálil.
Zrzavec ležel na palubě a zamyšleně pozoroval ještě drnčící šíp, který prošel bokem lodi a zastavil se těsně u jeho hlavy. První setkání nedopadlo příznivě, pět mrtvých, sedm raněných, kteří by správně měli zemřít také. Tohle vypadalo na tvrdý oříšek.

Šero houstlo, temnota se tlačila blíž a blíž k vysokým bokům Koenigy a ani četné pochodně ve stojanech ji nedokázaly rozptýlit. Ku Ron Weanteni, vysoký štíhlý muž pyšného vzhledu s úzkým knírkem, stál na kapitánském můstku, upřeně hleděl do tmy a pozorně naslouchal. Smrt slídila někde blízko. Weantoni nepochyboval, že drakar je obávaným přízrakem sužujícím po dlouhá léta Kupecké ostrovy. Už dlouho o věci přemýšlel a nevěřil na báchorky o mořských obludách vynořujících se z hlubin. Piráti, nemilosrdní a krutí piráti. Již když přijímal neobvyklou zakázku - pozdní přepravu drahocenného nákladu s jedinou lodí, tušil, že se s nimi setká. Byl vynikající kapitán, bojovník ale i taktik. Všichni muži jeho posádky patřili k nejobdivovanějším námořníkům Kupeckých ostrovů, v porovnání s ostatními dostávali pohádkovou mzdu a každý z nich si kladl za čest, že slouží právě pod Weantonim.
"Loď na předním pravoboku!" Zahalekala hlídka ze stěžňového koše. Na palubě se nepohnula ani noha, pouze zazněl známý úsečný hlas.
"Greg, Mauli, Rawson."
Osmnáct párů nohou rozezvučelo prkna paluby, tři šestice lučištníků posílily ohrožené místo. Ze tmy se vynořil dlouhý stín. Tětivy zavrzaly, hladina se zaleskla, jak pirátská loď prudce změnila směr. Drakar opět zmizel v černotě.
"Zpět!" Zavelel Weantoni a v duchu si oddechl. Vždy, když se vikingové přiblížili, zamrazilo ho v zátylku. Tentokrát nemuseli ani vystřelit, naučili je bát se sedmistopých luků.
Lučištníci se vrátili na středové stanoviště, odkud mohli snadno posílit kterékoliv místo obranné linie. Muži mlčeli, v duchu se zaklínali jménem svého kapitána a v rukou hýčkali dlouhé luky. Obcházela je sama smrt, dotírala na ně a někde ve tmě si brousila své jedovaté zuby. Jediné, co jí bránilo zmocnit se kořisti, byla odvaha mužů a štíhlé šípy s nemilosrdnými hroty.
I v podpalubí, v přepychově vybavené prostorné kajutě, vládla napjatá atmosféra. Jedenáct žen sedělo v hloučku na hedvábných poduškách, občas některá z nich prohodila slovo, či se pokusila o žert, který měl rozptýlit tíživé ticho. Sporé nažloutlé světlo lamp ukazovalo nápadně krásné tváře poznamenané strachem. Obvyklá řevnivost panující v doprovodu Charazy, budoucí první manželky vládce Rudého království, zmizela, dívky se vzájemně držely za ruce, jakoby v dotyku mohly najít bezpečí. Kromě jedné, se všechny třásly hrůzou.
Nika seděla trochu stranou, oči měla klidné a zdálo se, že naslouchá. Na první pohled se sem nehodila - ani vzdáleně nepřipomínala krásky líbící se mocným mužům. Velké oči v úzké tváři s výraznými lícními kostmi prozrazovaly vnitřní sílu, která je u konkubín či manželek na obtíž, drobnou postavou připomínala spíše chlapce. K Charazině doprovodu patřila pouze dočasně, i když i jejím cílem byl královský palác. Králův čaroděj potřeboval pomoc ženy a proto kouzelnický klan Amubiů vyslal Niku. Byl to její první důležitý úkol.
Teď si vůbec nebyla jista, zda se k jeho plnění dostane. Ve tmě číhala Moc, koncentrovaná nelítostná moc. Nebyla zaměřena přímo na ni, ale i pouhou svou přítomností omamovala mysl. Podle měřítek obyčejných lidí byla Nika mocná a nebezpečná čarodějka, skutečným mistrům se však zatím nemohla rovnat. To, co na ně hladově cenilo své zuby , a tím si byla naprosto jista, poněvadž cítila hlad magické energie po životech lidí, stálo navíc mimo její chápání i mimo chápání všech mágů civilizovaného světa. Soustředila se a snažila se vnitřními smysly co nejopatrněji prozkoumat zrůdnou strukturu. Pokud by na sebe upozornila a probudila strážce spícího v spletité pavučině -. Myšlenku nechala nedokončenou, po čele jí stékala osamělá kapka potu.

Weantoni ustoupil ke kormidlu, aby nepřekážel mužům v návratu na stanoviště. Z několika míst zazněly výkřiky nadšení. Tentokrát vypálili salvu a sám Weantoni viděl, že zabili nejméně dva z útočníků. Přestože hra na kočku a myš drásala nervy, situace pro myš nevypadala až tak špatně. Zatím nepřišla ani o chlup a kočka už měla kožich pořádně pocuchaný.

Vikingové se na první pohled zdáli stejně neteční jako jindy, v nitru však běsnili. Nedokázali se k lodi přiblížit, aniž by je ďábelští lukostřelci neprošpikovali svými šípy. Jejich dlouhé luky dokázaly na krátkou vzdálenost probít bok lodi i muže kryjícího se za ním. Drakar pomalu začínal připomínat dikobraze.
Kelly se už téměř nedokázal ovládat. V mozku mu vířila smršť. Pomalu ho stravovala a rozemílala na drobné střepy. Toužil, potřeboval, musel zabíjet. Ničivé nutkání mu vnuklo šílenou myšlenku. Přednesl ji ostatním a s napětím čekal. Vikingové nikdy nepodnikali sebevražedné akce a jeho návrh se jí silně podobal. Muži mlčeli, poslední a rozhodující slovo patřilo vždy Zrzavci. Ten pomalu přikývl a přisoudil tak myšlence alespoň stín naděje na úspěch. Nápad prošel okem kletby a mohl být uskutečněn. Zrzavec ukázal k přístřešku u stěžně, kde přechovávali rezervní výzbroj.
"Pomohu ti obléci se."
Vikingové udiveně pohlédli na Kellya v jeho masívním ostrými trny se ježícím pancíři, ale nikdo se na nic neptal.

Weantoni znepokojeně pozoroval námořníky roznášející další hořící lampy, pohledem opakovaně kontroloval rozestavené lučišníky. Vzduch se mu najednou zdál těžký a hustý, často se nadechoval z plných plic, aby si pročistil mozek. Něco nepřirozeného a hrůzu vzbuzujícího se vznášelo všude kolem. Muži to cítili a bez příkladu svého kapitána by boj dávno vzdali. Weantoni si to uvědomoval, snažil se nedat najevo sebemenší pochyby či nejistotu. Ještě jednou přehlédl postavení svých mužů - Přední nástavba - 13 střelců, 9 šermířů, 5 záložníků, střední paluba - 24 střelců, 22 šermířů, 15 záložníků, nejvýše položený a tudíž nejbezpečnější velitelský můstek - 9 střelců, 7 šermířů. U hlavního stěžně navíc čekalo připraveno na případný střet z blízka dalších 40 bojovníků. Nikde nenacházel chybu, ale nepříjemné tušení zůstávalo. Jako by dnes statečnost a prozíravost neměla šanci zvítězit.

Kelly nyní připomínal zrůdnou stvůru z počátku světa. S pomocí druhů se oděl do neskutečně masívního brnění - zesílený zádový pancíř, zdvojené nárameníky, vysoký železný límec kolem krku, těžká suknice pod kolena, dvoje náholenice, monstrózní helma. Místo aby ho váha oceli srazila k zemi a vzala mu jistotu pohybů, z Kellya čišela energie a jeho oči se ve tmě žlutozeleně leskly. Na zápěstí si navlékl řemen sekery - pro nastávající chvíle se hodila lépe než meč, na rameno si připevnil malý kompaktní štít. Jakmile byl připraven, vyhoupl se na stěžeň a obratně jako veverka šplhal vzhůru. Drakar se přitom lehce rozkolébal. Vikingové bez dalších slov zasedli k veslům, voda pod ostrou přídí se rozšuměla.

Nika ztrnule seděla, na moment i ji ochromil strach. Musela se soustředit, aby vůbec dokázala vnímat realitu, jen s obtížemi se zbavovala obrazu číhající moci. Jevila se jí jako gigantický, zběsile rotující ledový sloup. Nepřetržitě rostl. Čišela z něj zkáza, okolí zamořoval pachem smrti. Chvěla se. Někdo stvořil vázané variabilní kouzlo. Již to bylo téměř nepředstavitelné a zrůdné. Tady ke všemu jeho strukturu podivným způsobem narušila cizí, naprosto odlišná, síla, která na jednu stranu akcelerovala jeho vývoj a ničivost, na druhou však podstatně snížila stabilitu. Co se stane, až se monstrum přiblíží kritickému bodu, se Nika neodvažovala domyslet.

Weantoni upíral oči do tmy, hlava mu třeštila, nevědomky křečovitě tiskl jílec meče. Něco se musí stát, něco přijde!
"Loď před přídí!"
Přímo před ostruhou kogy se z noci vynořil drakar. Čtyřicet dlouhých vesel zuřivě tepalo vodu, plachta se dmula silným větrem. . Srážka se zdála neodvratná.
"Palte! Všechny zálohy na příď!" Zařval Weantoni. Osmnáct lučišníků zalícilo. Piráti se však k útoku neměli. Paluba drakaru se zdála prázdná, vesla náhle strnule čněla z vody, pouze u kormidla kdosi stál.
"Palte!" Zopakoval Weantoni. Salva bez velkého účinku zasáhla na pohled prázdou loď, muži pod lavicemi a štíty utrpěli jen pár škrábanců. Tři střelci si vybrali Zrzavce u kormidla, ale štěstí podpořené pancířem stálo při něm. V poslední chvíli se opřel do kormidelního vesla až dřevo zapraštělo. Drakar mírně změnil směr, boky lodí se o sebe otřely a vzápětí se vzdálily.

Kelly se odrazil od ráhna a skočil do hloubky pod sebou. Nice přejelo po zádech ostří mrazu.

Weantoni si v první chvíli myslel, že ho šálí zrak - vzduchem se mihl šedý stín a s dunivým nárazem dopadl na přední nástavbu.
Kelly se ještě nestačil zastavit a napůl v kotoulu nízkým sekem zneškodnil nejbližšího muže. Vzápětí se vrhl do hloučku šokovaných vojáků. Oči mu svítily, z úst tekla krev. Bez krytí zaútočil sekerou i štítem současně.
Drakar vibroval pod náporem vesel, v ostré zatáčce se silně naklonil, voda se téměř přelévala přes bok, pěna v brázdě za lodí vařila. Jak dlouho vydrží chaos na přední palubě, jak dlouho může přežit jeden uprostřed mnoha?
Ocelový buldok bezohledně ničil muže okolo, nebránil se, pouze zabíjel. Kdo se vyhnul bleskurychlé sekeře a zákeřnému štítu, toho převálcovala masa pohybujícího se železa. Než se obránci plně vzpamatovali, Kelly se prodral až na příď. Jednoho z lučištníků smetl do vody, vzápětí ho obklopil těsný chumel zuřících vojáků. První čepel meče zařinčela na helmici. Zapotácel se, štítem rozrazil hlavu napravo, z otočky zasekl sekeru do nechráněného boku, naběhl na nastavený hrot a srazil muže za ním. Chaos těl, tma, stíny, plápolavé matoucí světlo, muži vybičovaní strachem, krev, běsnění smrti. Kelly se nenechal uvěznit na místě, nepřestával se zdánlivě chaoticky pohybovat tam a zpět, rozbíjel neustále se tvořící obklíčení. Jeho já v extázi řvalo, řičelo. Každý úder, který zasadil i dostal, mu působil rozkoš a více a více ho rozněcoval. Přímo před ním se na okamžik objevila cizí tvář - krátký kmih šíje - přilbice i s lebkou pukla pod úderem zobanu těžké helmy. Současně se však zableskly dva přesné meč. Kelly se stačil pouze otočit zády - ocel zazvonila o ocel - otřesen pokračoval v pohybu a naráz rozpáral trupy útočníků. Vzápětí se rozeběhl vpřed, rozrazil zužující se kruh obránců a než ho stačili zasáhnout, skočil z přední nástavby dolů na střední palubu přímo do chumlu mužů deroucích se nahoru.
Koga se lehce zachvěla - přes brlení se přehouply první siluety se sekerami v rukou, řež začala naplno.
V ženských komnatách panovalo naprosté ticho, dívky se shromáždily v nejzažším koutě, hrůza jim nedovolila ani naříkat. Nika zůstala na místě. Nedokázala by se pohnout, i kdyby chtěla - veškerou vůli napřela k centru moci vířící v konečném kolapsu. Pokoušela se najít základní kámen struktury kouzla, segment, kterým by mohla ovlivnit další vývoj. Mezitím se začalo bojovat i v předpokoji sálu. Dusot nohou, řinčení oceli, praskot drceného dřeva. Tenkou stěnou skrz naskrz pronikl ocelový klín sekery a vzápětí zmizel. Tři dívky se bezvládně sesuly na podlahu. Agónický skřek, nesrozumitelné rozkazy, hlasitý běh několika mužů po schodech nahoru. Obránci tentokrát ještě zvítězili. Jedna z dívek beze slova s vytřeštěnýma očima ukázala na velkou a stále se zvětšující černou kaluž protékající pod prahem.
Weantoni držel v ruce ukořistěnou zakrvácenou sekeru. O meč přišel hned při první srážce. Kapitánský můstek se vyprázdnil, kromě něj zde zůstal pouze jeden z jeho spolubojovníků. Společnost jim dělala dvacítka mrtvých, až na dva samí námořníci a vojáci. Na hlavní palubě panoval naprostý zmatek, lampy většinou zhasly, ve tmě nebylo vidět kdo je kdo a na čí stranu se přiklání vítězství. Weantoni nepochyboval, jak boj skončí. Proti nim nestáli lidé, ale démoni, které mnohdy nezastavila ani smrtící rána. Už chtěl seskočit dolů, aby pomohl svým mužům, když ho zadržel neskutečný výjev.
Kelly už dávno ztratil štít, místo něj se kryl zlomeným mečem. Pětice mužů v kroužkových zbrojích s dlouhými meči, na první pohled mistři šermíři, ho obklíčila pod přední palubou. Na okamžik se zastavili a zformovali. Pak tři z nich současně vyrazili do útoku, dva vyběhli po schodech, aby mohli udeřit ze zadu a shora. Kelly cítil, jak rukojeť sekery zavibrovala. Obraz světa se rozmazal, aby vzápětí nabyl nepřirozeně zřetelných obrysů, vše nepodstatné zmizelo. Zahodil torzo meče a uchopil zbraň oběma rukama. Krátce balancoval na hraně a pak definitivně sklouzl na odvrácenou stranu světa - moc jím prolnula. Změnil se v rozmazaný stín. Zaútočil první. Bezhlavý trup ještě stál, když se dva ocelové jazyky zakously do jeho boku. Zásahy mečů ho srazily k zemi. V pádu se přetočil a udeřil půlobloukem, avšak pouze naplocho. Sekera přesto přerazila neozbrojenou paži. Meč hnaný veškerou silou zoufalého muže rozrazil břišní pancíř a zakousl se do masa. Ne dost hluboko. Než voják stačil nalehnou na zbraň, okovaná pěst meč přerazila a nelítostný kolos stál opět na nohou. Třesk tří úderů splynul v jediný zvuk, současně se vzduchem mihla sekera. Trup jednoho z šermířů se rozpadl na dvě podélné poloviny. Zbylí dva se stáhli za stěžeň a odsoudili tak svého druha, který právě seskočil z přední paluby, k rychlé smrti. Kelly se na okamžik zastavil. Zprava se k němu blížili další vojáci, šermíři oddechovali a čekali na posily. Nízko při zemi se vrhl do dalšího střetu. Stěžeň, za kterým se jeho protivníci skrývali, neviděl, nebyl podstatný.
Weantoni sledoval kácející se stožár a mechanicky opakoval sprostou kletbu. Obrněný kolos ho podetl jako tříletý javor, převálcoval jeho nejlepší bojovníky a teď se pustil do dalšího masakru. Weantoni pochopil, že prohrál, ale vzdát se nemínil. Obavy i strach se závěrečným poznáním nevyhnutelné porážky zmizely, zůstal jen vražedný vztek.
"Dostanu tě!" Zařval. Kývl na vojáka vedle sebe,a vrhl se do zmatku na střední palubě.

Nika zanechala marné snahy. Kouzlo se měnilo rychleji než stačila sledovat, ze sloupu moci se stalo nevypočitatelné tornádo, složitá struktura přerostla v chaotickou změť, síla se vázala sama na sebe a narušovala rovnováhu v širokém okolí. Cítila, že neustále se koncentrující moc brzy překročí hranici stability. Byla naprosto bezmocná, hlavou jí vířila jediná otázka: Co jsou zač nájezdníci doprovázení smrští magie?
Schody zaduněly sérií těžkých kroků. Dívky se přitiskly ještě více k sobě. Dveře se rozletěly - a vešel Weantoni následovaný dalšími pěti muži. Zavřeli za sebou, beze slova se rozmístili podél dveří a stěn. Weantoni ničím nepřipomínal elegantního šlechtice, kterým ještě před nedávnem byl. Tvář měl křížem rozseklou přes oko, poničená zbroj z něj v kusech opadávala, v rukou držel zčernalou sekeru. Těžce dýchal, oči podlité krví a sevřené rozbité rty změnily jeho jemně řezaný obličej v sveřepou masku. V řeži na střední palubě se několikrát potkal s obrněncem, kterého pronásledoval, ale pokaždé je, k jeho štěstí, oddělila bitevní vřava. V tvrdých střetech se mu podařilo zabít dva piráty - tedy myslel si to do chvíle, kdy se s jedním z nich znovu utkal, přestože ho dříve zanechal zhrouceného na podlaze s probodnutým srdcem. V tu chvíli se chtěl vzdát, ale dostal válečnickou intuicí zrozený nápad. Všichni vikingové byli strašliví, avšak jakýmsi způsobem je všechny přečníval onen obrněnec. Kdyby ho zabil? Dále v úvahách nepokračoval. Ztratil mnoho mužů a sám byl několikrát málem zabit, než se mu podařilo vzbudit pozornost ocelového bojovníka a vylákat ho k pronásledování. Teď čekal, až draze zaplacená past sklapne.
Schody zasténaly, jak kdosi sbíhal dolů. Vzápětí se ozval praskot - dřevo neuneslo jeho váhu. Weantoni se přihrbil a pevněji stiskl sekeru. Je to on.
Prásk, dveře se rozsypaly na tisíc kousků, vchod vyplnila monstrózní silueta. Weantoni a muž na protější straně udeřili současně. Obojruč. Jeden sek stačil Kelly nepostřehnutelně rychlým pohybem zblokovat, sekera ho však zasáhla do prsou, proťala pancíř a uvízla v hrudi. Divoká razance útoků ho zastavila na místě. Weantoni odstoupil od zdi a upřeně pozoroval ochromeného protivníka. I Nika nespouštěla oči s kymácející se postavy. Viděla moc vířící kolem ocelového klínu ve válečníkově těle. Energie neochotně opouštěla svůj příbytek, ale současně se v pozměněné a nebezpečnější podobě snažila vrátit zpět. V oceli sekery však dřímalo kouzlo rušící starou strukturu, konečný kolaps se nezadržitelně blížil.
"Umři, umři," Šeptala Nika.
Kelly se potácel na rozhraní života a smrti. Nepatřil už mezi živé, ale smrt ho nechtěla přijmout. Voják s mečem se ho pokusil dorazit, ale jeho úder sklouzl po zdvojeném nárameníku. Svaly po léta sycené vražednou mocí postupně ochabovaly, sekera vyklouzla z nemohoucích prstů. Nakonec vikingská ocel převážila a Kelly konečně umíral. Sklonil hlavu na prsa, přilbice zprohýbaná množstvím úderů hluše udeřila o podlahu. Všichni s úlevou sledovali nepřirozeně pomalu vyhasínající oči, Nika navíc vnímala neškodně utichající tornádo magie. Umírající muž byl jeho kotva v tomto světě a bez ní se muselo vrátit zpět do Sféry. Weantoni netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. Na palubě se stále bojovalo a on tady ztrácel čas. Nika příliš pozdě pochopila, co zamýšlí. Stačila pouze otevřít ústa k varovnému výkřiku. Weantoni uchopil sekeru, mocným trhnutím ji vyprostil z rány a napřáhl se k poslednímu úderu. Břit rozrušující vazbu mezi tělem a starou kletbou zmizel, prostor se na okamžik zdeformoval v smršti navracející se energie. Nika svinutá do klubíčka bolestně vykřikla, moc se zkoncentrovala v jediném bodě.
Kelly se vymrštil proti Weantonimu, podběhl dopadající sekeru a srazil ho k zemi, vzápětí se na zápasící dvojici vrhli i ostatní vojáci. Spletenec rukou, nohou i hlav se valil od stěny ke stěně, nábytek se měnil v změť trosek, supění, přidušený řev, praskání kloubů přehlušilo hluk venkovního boje. Z chumlu rváčů se oddělilo bezvládné tělo - voják měl místo ohryzku krvavou ránu. Na okamžik se zdálo, že Weantoni s podporou svých můžů získává převahu. Uvěznili Kellyho pod sebou, jeden z nich, tísněný pouze objetím Kellyho nohou kolem pasu, vytáhl dýku, a pokusil se znehybnělého protivníka bodnout do podbřišku. Uprostřed pohybu ztrnul, zbraň mu vyklouzla z ruky. Dokázal se ještě odplazit o kus dál, než s rozdrcenou pánví umřel. Klubko rváčů se opět rozpohybovalo, stěna zaduněla pod nárazem několika těl, jedna lebka nevydržela. Dva muži, současně, jakoby se domluvili, zalehli Kellyovi paže a snažili se je alespoň na okamžik znehybnit, aby dopřáli Weantonimu trochu času. Prsty - spáry v ocelové rukavici se sevřely, vojáci sebou křečovitě trhli a ochabli. Weantoni dokázal sám vzdorovat ještě okamžik, pak se Kelly přes něj překulil a přitiskl ho k zemi. Z Weantoniho tváře zbyla jen groteskní karikatura. Prohrál, ale netřásl se hrůzou ani nežadonil o milost.
"Co jsi zač, bastarde?" Zasyčel téměř nesrozumitelně. Rty měl napuchlé, v ůstech zbylo jen pár zubů. Kelly neodpověděl, místo toho se chraptivě zasmál - byl to vůbec první zvuk, který v průběhu celého boje vydal. Povolil sevření jedné ruky a než toho Weantoni stačil využít, ocelová pěst rozdrtila jeho lebku jako zralý meloun. Nika ochromená hrůzou a děsem pozorovala odpornou scénu a nedokázala potlačit zaúpění. Kouzlo se v jediném okamžiku přetransformovalo v něco zrůdného s vlastním vědomím a splynulo s duší člověka. Kelly, aniž by mrtvého pustil, sklonil hlavu a začal jako zvíře chlemtat vytékající mozek. Dívky, které neomdlely, se nevzmohly na jediný pohyb. Skončil svou hostinu, zvedl se a přehlédl zbývající živé. Uspokojení v jeho očích zmizelo, vrátila se do nich studená zuřivost. Zvedl sekeru a se zamručením vykročil k dalšímu pokračování masakru.
Nedošel. Vzduchem se mihla ocel, klín sekery ho naplocho zasáhl do hlavy. Kelly se zastavil a nevěřícně otočil. Každý člověk, pokud by takový úder přežil, by zůstal ležet v bezvědomí. Další rána. Kellyho oči se na okamžik zavřely. Než moc navázala opětovný kontakt s otřeseným mozkem, rozbil ticho řetěz zaklínadel. Nika neváhala a využila krátké nestability. Drobná dívka se najednou zdála neskutečně velká, proud slov plynoucí z jejích úst neustával, naopak nabýval na hlasitosti i rychlosti a měnil se v jediný nepřetržitý zvuk. Sál se zatměl mlhou, vzduch pálil jako plamen, nebylo slyšet nic kromě Ničina hlasu. Po dlouhé době, kdy už jí měl alespoň desetkrát dojít dech, konečně zmlkla a vyčerpaně se sesula na podlahu.
Zrzavec upustil sekeru, kterou před chvílí omráčil svého druha. Tiskl si spánky a nechápavě se rozhlížel. Vypadal jako někdo, kdo se vzpamatovává po velmi dlouhém omámení. Narušené kouzlo postupně vyhasínalo, Hlídač i Oko vyklízeli své pozice, jedenáctiletá kletba pomíjela. Současně s tím viking začínal vnímat zranění a únavu. K smrti vyčerpán poklekl a znehybněl.

Ocel, krev a Smrt II

Miroslav Žamboch

Koga se opilecky kolébala v bezvětří. Mrtví pokrývali palubu v celých hroznech, ještě nedávno bílá prkna zčernala prolitou krví, občas zaznělo tlumené zasténání. Opuštěný drakar se houpal na vlnách o kus dál. Zrzavec se opíral o kormidlo a pozoroval vycházející Slunce. Chvílemi se mu zdálo, že na horizontu vidí rozmazanou siluetu vzdálené lodi, ale to ho nejspíše šálil zrak oslepený blyštivými slunečními paprsky. Obvazy na rameni a hrudi mu prosakovala krev. Jeho hlas byl nejistý a slabý.
"Sedmnáct, zbylo nás pouze sedmnáct."
Nika se po prodbělé noci sotva držela na nohou.
"Patnáct tvých mužů a dva námořníci. Polovina může do večera umřít."
Zrzavec nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"My na zranění neumíráme. Buď padneme mrtví, nebo přežijeme."
"To bylo dříve. Teď vás už nic nechrání. Jste obyčejní, vlastně skoro obyčejní, smrtelníci. Tedy, až na toho v podpalubí."
"Myslíš Kellyho," napověděl jí Zrzavec. Přikývla.
"Ráda bych si vyslechla váš příběh, ale musím si odpočinout. Vydala jsem se ze všech sil."
Zrzavec ji nevnímal, propadl se do vzpomínek. V zesilujícím větru podvědomě směřoval loď k severu. Nika zamířila do kapitánské kajuty, ale po pár krocích ji zastavil chraptivý třesoucí se hlas.
"Na počátku nás bylo tisícpětset na dvanácti lodích. Nejlepší muži severu. Byla to válka, o které se příliš neví. Jedna z mnoha půtek s ledovými kouzelníky. Tenkrát jsme však chtěli dostat největšího z nich - Dreomega. Rozšiřoval své panství na náš účet, zvířata v zimě mrzla, lesy hynuly. Zamířili jsme přímo k jeho tvrzi Kronywaaldu. K pobřeží severní pevniny doplulo devět lodí. Vychřice, bouře, ledové smršti nás pronásledovaly jedna za druhou, ale probili jsme se. Už to pro něho byla velká rána. Hned po vylodění jsme narazili na armádu ledových otroků. Měli jsme tenkrát jiné zbraně, poctivé, se zakutým vnitřním ohněm. Prorazili jsme. Vedl nás Kelly Hangeron, chytrý jak liška a tvrdší než křemen. Neztratili jsme se ani v sněžném labyrintu a čtvrtina nás došla až k Dreomegově pevnosti. Byla obrovská, mnohem větší než jsme si představovali. Z čirého ledu. Nevzdali jsme se. Ledové zbroje jeho vojáků praskaly pod údery našich seker jako vaječné skořápky, kouzla se tříštila na našich pancířích vyrobených v pouštních kovárnách. Za cenu velkých ztrát jsme pronikli až do jeho osobní věže. Chybělo málo, tak málo. Poslední, co si pamatuji, je obrovský sál a voda tekoucí ze všech stran. Nešlo utéci, sotva ses namočil, zmrzl jsi v kámen. Sto nás chytil do pasti a změnil v služebníky smrti. Od té doby uplynulo jedenáct let, jedenáct let, na které se bojím vzpomínat. Netuším kolik lidí jsem zabil a bojím se, že už nejsem člověk. Zbyla ze mně jen prázdná slupka, stín čekající na cestu do světa, kam patřím, do Země šedi."
Zrzavec se odmlčel, jeho tvář během vzpomínek viditelně zestárla, rozbrázdila ji síť hlubokých vrásek.
"Muž, kterého jsem spoutala kouzlem, je ale příliš mladý na to, aby mohl být tím Kellym, o kterém mluvíš," řekla Nika.
"Přidal se k nám před čtyřmi lety a měl Kellyho sekeru. Myslím, že je s ním příbuzný, hodně mi ho připomíná. Myslím skutečného Kellyho Hangerona. Už když jsme ho potkali, musel být jiný, poněvadž jsme ho nezabili. Řekni mi -"
Zrzavec se obrátil k Nice, ale dívka už spala. Ve stoje, s otevřenýma očima.

Uplynuly tři dny. Po celou dobu vál příznívý vítr, hladina byla klidná, jako by je osud nechtěl dále zkoušet. Ničina chmurná předpověď se nevyplnila, vikingové se uzdravovali zázračnou rychlostí a zdálo se, že i dva námořníci přežijí, i když jejich zotavení bude trvat mnohem déle. Nika trávila většinu času u Kellyho, snažila se pochopit a odstranit kouzlo, poutající jeho mysl, ostatní dívky se rychle přizpůsobily nové situaci a věnovali se raněným. Vikingové se chovali jako lidé probuzení z dlouhého spánku. Pokud se nemuseli starat o plachty, mlčky seděli na palubě a pozorovali oceán.
Večer přišla Nika k Zrzavci - nikdy se nadlouho nevzdaloval od kormidla. Sedla si vedle a nabídla mu jídlo, které přinesla sebou.
"Přišla jsem na pár věcí a pokud jsi stále zvědavý, mohu zodpovědět některé tvé otázky."
"Jsem Stín?" Zeptal se Zrzavec, ale díval se stranou na moře.
"Některé. Tohle se dozvíš až umřeš. Ty i ostatní."
Zrzavec s ulehčením pokrčil rameny.
"Možná je lepší nevědět. Pokud se zařádím do armády věčných válečníků v šedé zemi, potkám spoustu známých," ušklíbl se s náznakem šibeničního humoru a vzal si od Niky kus pečeně. Dotkl se při tom jejích prstů a vjem lidského tepla ho šokoval. Dívka byla živá, nádherně živá. U sebe si nebyl jist.
"Proč kletba pominula? Měli jsme přece zabíjet, dokud budeme na živu. Za jedenáct let nás zemřelo pouze třicet. Nestárli jsem, nikdy jsme neonemocněli. Mohli jsem zahynout pouze v boji, nebo vlastní rukou. "
Nika zamyšleně žvýkala tuhé maso.
"Dreomeg nad vámi rozprostřel kletbu. Ta zdeformovala vaši osobnost, jisté části zatlačila hluboko dolů, jiné, vlastní všem mužům a obzvláště válečníkům, neúměrně posílila. V každém z vás vytvořil ohnisko nenávisti vůči všemu živému, vůči každému tvorovi schopnému myslet, cítit. Hlídalo vás Oko, které vám nedovolilo vrhat se do beznadějných sebevražedných bojů, do nichž vás nutila nenávist. Moc, ukrytá v kletbě, vám pomáhala snášet hlad, zimu, napomáhala léčbě zranění. Doplňovala se životní energií těch, které jste zabili. Kdyby kletba nepominula, věřím, že většina z vás, by boj na lodi přežila. Geniálním, zároveň však i slabým místem celého kouzla bylo, že mu Dreomeg ponechal jistou volnost, aby se mohlo přizpůsobovat situaci. V průběhu let jste se pravděpodobně stávali stále lepšími a lepšími bojovníky, prakticky neporazitelnými. Zároveň jste se však přícházeli o své lidství. V co by jste se nakonec proměnili, si nedokážu ani představit. Naštěstí, nebo bohužel, vyber si, jste potkali Kellyho Hangerona. Už tehdy nebyl živou bytostí, ve smyslu definovaném kletbou. Musel strašlivě nenávidět lidi, podobně jako vy. Chtěla bych vědět, co ho tak poznamenalo. Ušetřili jste ho, přijali mezi sebe a kouzlo ho přikrylo. Postupně se měnil, stal stejně krutým jako vy a pak ještě neskonale tvrdším. Možná to mělo co dělat s jeho zbraněmi. Jsou velmi staré a je v nich ukryta velká síla nepocházející od Dreomega. Stejně jako voda vždy nateče do nejnižšího místa, i těžiště kletby se postupně přesunulo na něj. Dreomegovo kouzlo pozvolna interagovalo s mocí jeho zbraní, aby bylo co nejefektivnější. Dole v podpalubí, v okamžiku, kdy se chystal vrhnout na nás, se v celkové struktuře kletby cosi změnilo. Na okamžik jste se dostali mimo kontrolu a ty jsi Hangerona zastavil. Potom jsem zasáhla já. Měli jsme všichni nepředstavitelné štěstí."
Zrzavec i Nika se odmlčeli a ponořili do vlastních neradostných myšlenek. Kdyby se pozorně rozhlédli, snad by si všimli siluety lodi na hranici viditelnosti.

Po týdnu klidné plavby spatřili Norfloston. Jen díky Zrzavcově jisté ruce propluli pro klenuté boky kogy příliš těsnou kamenou branou a zakotvili v chráněném přístavu. Jako každý rok, i tentokrát se vydali podzemní stezkou do svého sídla. Dnes však naplno pocítili přítomnost tvorů skrývajících se v temnotě. Černá aura, která jim po léta zabezpečovala volný průchod, zmizela, a jejich pochod se v závěru změnil v šílený úprk. Pouze Hangeron nespěchal. V jeho blízkosti výhružný šramot utichal, uklidnění obyvatelé tmy se vraceli ke svým záležitostem.

Zima pomalu plynula, vikingové, dívky i oba námořníci se zdržovali v těsné blízkosti povrchu, chmurnost místa na ně na všechny těžce doléhala. Vikingové, i když se stále chovali nepřirozeně tiše a klidně, se pomalu vzpamatovávali ze svého omámení. Nika se vzdala naděje, že Kellyho úplně vyléčí a spokojila s tím, co dokázala. Podařilo se jí vzdálit ho vražednému šílenství a částečně probudit jeho vědomí. Neustále ho však pozorovala, uvědomovala si, že zdaleka není normálním člověkem. Častokrát se snažila navázat s ním rozhovor, ale nikdy jí neodpovídal, občas však alespoň naslouchal. Ostatní lidi zcela přehlížel, jako by pro něj neexistovali. Asi v polovině zimy se vrátil z jedné ze svých častých vycházek po podzemním labyrintu a jeho tvář vypadala živěji než obvykle. Nika se toho pokusila využít. Přiblížila se k jeho lůžku - přebýval daleko od ohně na rozhraní světla a tmy. Zrzavec, který na Kellyho také instinktivně dával pozor, mimovolně uchopil sekeru. Dívka byla proti obrovi v černém pancíři neskutečně drobná a bezbranná. Zrzavec si uvědomil, že má strach. O ni. Strach. Byl to pro něj zcela nový pocit. S připavenou zbraní se ukryl ve stínu, který bylo v podzemí všude dost.
"Víš kdo jsi?" Zeptala se tiše Nika.
"Víš to?"
"Jsem Kelly Hangeron," odpověděl Kelly hrdě, "a na rozdíl od vás," rozhlédl se okolo, "jsem skutečný a vidím věci takové jaké jsou. Vnímám svět tam, kde vy vnímáte prázdno, život, kdy vy prcháte před smrtí. Jste pouhé stíny, chuchvalce mlhy, které se rozplynou ve větru."
Nika zaklonila hlavu a zahleděla se mu upřeně do očí.
"A kdo jsem já, také jen cár dýmu?"
Kelly natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.
"Ne. Osvobodila jsi mě z otroctví, díky tobě jsem sám sebou. Ale jsi jiná, stojíš na druhé straně, na straně rozplizlého světa. Nenávidíš mě, zároveň se mě bojíš. Nejradějí bych vás všechny -"
Kelly upřeně pozoroval Ničinu tvář a pomalu sevřel dlaň v pěst, až ocel rukavice zapraskala.
"A jenom ty mi v tom bráníš."
Jeho hlas byl odlidštěný a studený, Nika si uvědomila, že se chvěje. Hangeron se na místě otočil a rychlými kroky odešel do tmy. Zrzavec objal Niku kolem ramen a zavedl ji k ohni. Třebaže si sedla až k plamenům, stále se třásla zimou. S kým, nebo přesněji s čím, se to právě potkala? Kelly byl člověk mnohem méně, než předpokládala. Zrzavec viděl její slabost a zabalil ji do svého kožešinového pláště, ale teprve až ji přitáhl k sobě, začala se postupně vzpamatovávat. Až lidská blízkost dokázala zaplašit dotek druhé strany světa.
"Co s ním uděláme?" Zeptal se . Polekaně k němu vzhlédla, bála se, že bude chtít zabíjet, ale díval se na ni unaveně, v jeho očích byla lítost, ne smrt.
"Podle mě už není člověk. Mohl by být, ale rozhodl se sám a každým okamžikem se nám vzdaluje. Zanedlouho z něj bude Stín. Patří smrti. Nemohu mu pomoci. Nejlépe uděláme, když se s ním co nejdříve rozloučíme."
Zrzavec přikývl.
"Zima brzy skončí, odjedeme. Každý bude bohatý, i když nedoufám, že to někomu z nás přinese štěstí. Několik mužů si mezi tvými družkami vybralo ženy a chtějí, abych je vysadil někde na pobřeží, aby si tam mohli zařídit domovy. Co budeš dělat ty?"
Nika pokrčila rameny.
"Záleží na tobě, kde mě propustíš. Po mém poslání je dávno veta a netuším, co budu dělat. Navíc, jsem de-facto tvá zajatkyně," dodala skoro rozpustile.
Zrzavec se zamračil.
"Kde si budeš přát. Ani já nemám žádně plány. Cítím se - jsem unavený a prázdný. Rozhodně se nebudu plavit dál po moři. Připomíná mi všechno, co bylo."
Nika se více zamuchlala do pláště.
Láká mě jih. Kamenná pouštní města. Tam se mohu mnohé naučit. Ale mám nepříjemnou předtuchu, že málokdo z nás své plány uskuteční. Něco na nás číhá.
"Nesýčkuj."
Zrzavec se usmál. Cítil se v její blízkosti veseleji. Těšil ho její hlas, její vůně, zamiloval si měňavý lesk černý dlouhých vlasů. Kdyby nebyl tím čím je -. Zakroutil nad svými myšlenkami hlavou a pevně stiskl čelisti.

Jemně mžilo, nízké mraky se roztáhly přes celou oblohu a zakryly Slunce. Přesto se vzduchu vznášela vlhká vůně rodícího se jara.
Malý drakar, nejmenší ze tří lodí v tajném doku, byl až po okraj naložen nejcennějšími kusy z nashromážděných pokladů. Plavba ubíhala v poklidném tempu, stačil mírný vítr a vikingové odkládali vesla. Přestože jim počasí přálo a nikdo ničím nestrádal, panovala na palubě tichá až ponurá nálada. Jako by nikdo nevěřil, že beztrestně ujíždějí svému osudu. Hangeron naopak po většinu času vypadal spokojeněji než dříve. Vůbec nemluvil a pokud nemusel zasednout k veslu, nehybně pozoroval horizont. Občas se v jeho tváři usídlil zvláštní výraz, skoro úsměv. Něco věděl a to něco mu přinášelo radost. Po každém jeho úsměvu ztratila Nika polovinu naděje na záchranu. Zoufale se snažila najít na moři objekt přitahující jeho pozornost, ale pro její oči zůstávala vodní hladina pustá. Jednoho večera, kdy Hangeron stál až na samé přídi a upřeně hleděl vpřed, ho oslovila.
"Na koho čekáš?"
Kupodivu odpověděl.
"Na sobě rovné, na skutečné tvory, skrze které nebude prosvítat světlo. Ale není to tak zlé. Někteří z vás se také stanou skutečnými. A brzy."
Nika se na něj podívala jinýma očima a musela potlačit náhlou vlnu paniky. Kelly už nebyl člověk, stal se živým Stínem. Z jeho pohledu čišel chlad a prázdnota, pokožka jeho tváře byla nepřirozeně šedá, pokud se na něj člověk přímo nesoustředil, přehlížel ho jako něco neskutečného, jako nejasnou rozmazanou skvrnu.
"Ale z nás nikdo umřít nechce," odpověděla a hlas se jí třásl.
"Umřít?" Zopakoval Kelly slovo, jako by se rozpomínal, co znamená.
"Ano, ty umřít můžeš, i ostatní ženy, ale vikingové? Snad jen -"
"Neukazuj na nikoho, nechci to vědět!" Přerušila ho polekaně. Kelly se podivně usmál, Niku ovanul ledový závan a proti své vůli ustoupila o krok dozadu. Sporadický hovor na palubě umlkl, všichni se otočili k nim.
"Ty se bojíš." zkonstatoval.
Chtěla něco říci, ale slova se jí vzpříčila v hrdle, marně bojovala s mrazivou hrůzou, která se vynořila odnikud a více a více ji ovládala. V poslední chvíli, kdy hrozilo, že se v záplavě cizoty a strachu utopí, ji osvobodil příliv tepla - někdo se jí konejšivě dotkl. Nemusela se ohlížet, aby poznala Zrzavce. Již dříve si všimla, že mu není lhostejná, ale byla ráda, že svou náklonnost nedává nijak najevo. Teď mu byla neskonale vděčná a dychtivě vstřebávala uklidňující sílu, jež z něho vyzařovala.
Muži stáli tváří v tvář a nehybně se pozorovali. Ještě před několika měsíci byli jeden jako druhý, ale dnes se lišili více než oheň a led. Člověk a Stín. Kdokoliv by je rozeznal i za bezměsíčné noci a se zavázanýma očima. Nika se konečně vzchopila a přerušila výhružné ticho.
"Zachránila jsem tě, něco mi dlužíš. Slib, že nás necháš odejít, že nám neublížíš."
Kelly se podíval na ni , pak na Zrzavce a pokrčil rameny.
"Proč?" Otočil se a sám pro sebe dodal: Proč ne.
I další den uplynul beze změny s mírným větrem v zádech a klidnou hladinou oceánu. Následující ráno však bylo jiné. Zrzavec se probudil první. S obavou pohlédl na Niku. Od předvčerejšího rozhovoru se o ni bál a minulou noc pro jistotu prodběl. Klidně spala vedle něho zachumlána do houní. Hangeron stál na zádi, jakoby celou noc nezamhouřil oko. Zrzavec si těžce klekl a duševně se připravoval na nepříjemné ranní probouzení. Dlouhé roky na otevřené lodi zaplatil rozvrzanými klouby a bolestně ztuhlými svaly. Potřeboval čas a teplo, aby se dal do pořádku. Stačil však letmý pohled na oceán a vzápětí stál se sekerou v ruce u kormidla. K drakaru se rychle přibližovala obrovská galéra. Bez stěžňů, poháněná dvěma řadami dlouhých vesel.
"Chlapi do lavic a jedem!" Zavelel.
Rozkaz ještě nedozněl a drakar se zhoupl v prvním záběru. Ani teď nepotřebovali vikingové udávat rytmus. Veslovali mlčky, rázně a úsporně, nikdo nespouštěl oči z přízračného pronásledovatele. Minulost se vrátila, ale už nebyli krvelačnými přízraky, nýbrž kořistí. Galéra plula zahalena do jemného oparu, v němž se barvy měnily v uniformní šeď a předměty ztrácely zřetelný tvar. Přestože nebyla dále než dvěstě stop, nezaslechli sebetišší zavrzání vesla nebo šplouchnutí vlny o lodní trup. Oceán se v okolí přízračné lodi měnil v olejové zrcadlo, zvedající se vítr přinášel chlad. Nika okamžitě poznala, koho mají v patách. Jejich blízkost ochromovala vnitřní smysly, vzbuzovala beznaděj a zoufalství. Podvědomě se postavila Zrzavci po boku a přestože si byla vědoma marnosti svého počínání, snažila se najít cestu k záchraně. Nebo alespoň naději na ni.
Hangerona se zmocnilo jakési slavnostní uspokojení. Jeho osud se konečně naplňoval, za chvíli se měl střetnout s tvory, k nimž ve skutečnosti patřil. Zmizí veškeré pochyby, nejasnosti, najde pravý smysl svého života. Života? To slovo v něm vyvolávalo rozporuplné pocity, v nichž však jedna strana rychle nabývala navrch. Smysl existence, tak je to správné. Smysl dlouhé, prakticky nekonečné existence. Život je přece něco úplně jiného, směšného a zavrženíhodného. Zhluboka se nadechl, ale spíše ze zvyku, ve skutečnosti to již nepotřeboval. Ruku měl položenu na jílci meče, skrz rukavici cítil pravidelný a stále zřetelnější puls oceli, puls, jemuž se postupně přizpůsobovalo i jeho srdce. Podobným, jen nepatrně odlišným hlasem, k němu promlouvala i odložená sekera.
"Neutečeme jim," zašeptala Nika tak, aby její slova slyšel pouze Zrzavec.
"Ale čím dále k jihu dojedeme, tím budou slabší. To je naše jediná naděje."
Zrzavec přikývl. Třebaže neměl Ničiny znalosti, instinktivně vycítil, koho mají v patách a co proti nim mohou udělat. Stejně tak i jeho muži. Pozorně si prohlédl jednoho po druhém. Veslovali se strojovou dokonalostí získanou během dlouhých let. Věděl, že stejné tempo dokáží udržet ještě po mnoho hodin.
V poledne se na severním horizontu objevili další dvě skvrny, které se rychle přiblížily a změnily v lodě. Jedna vypadala jako neskutečně dlouhá piroga zdánlivě neschopná ani nejkratší plavby po moři, druhá, držící se více vzadu, byl velký vikingský drakar. Se západem slunce se stínová flotila přiblížila. Nika cítila, jak se postupně dostávají do oblasti vlivu přízraků. Reálný svět se proměnil v nezřetelné volně se přelévající obrazy, voda i vzduch splynuly v jednolitou masu, zdálo se, že se i s lodí vznáší v mračnu šedivé mlhy. Naštěstí brzy padla tma a milosrdně skryla nepřirozené okolí. Aniž by Zrzavec vydal rozkaz, muži přestali veslovat a vyčerpaně ulehli na palubu.
"V noci nezaútočí", vyslovila Nika nahlas skutečnost, která byla všem zřejmá.
Přestože úplněk byl před třemi dny, neviděli ani Měsíc ani hvězdy, tma byla naprosto neproniknutelná. Většina mužů seděla o samotě, pouze pár jich překonalo zesilující pocit odcizení a shromáždilo se s dívkami u stěžně. Panovalo napjaté ticho, jen občas někdo prohodil hlasitější slovo. Nika se opírala o Zrzavcovu hruď a vychutnávala teplo jeho příjemně těžkých paží. Jako čaroděj byla citlivá na jakoukoliv přítomnost Stínů a tady se téměř ocitla v jejich světě. Kdyby byla sama, asi by nevydržela a skočila do vody, nebo vyvedla něco ještě horšího.
"Zítra nás dostihnou, ať se budeme snažit sebevíc. Hrají si s námi a čekají, až -"
Nika si s překvapení uvědomila, že Zrzavec přesně vyslovuje její myšlenky. A ona sama viděla/slyšela jeho. Zřejmě to způsobila blízkost zhmotnělé smrti, že se lidé dokázali dostat k sobě tak blízko.
"Budeme se bránit, ale nezvítězíme. A smrtí pro nikoho z nás, mluvím a sobě a mých mužích, nic neskončí. Přidáme se k nim. Čeká nás věčná válka v Šedivé zemi." Pokračoval pochmurně.
Nika před ním nechtěla skrývat pravdu, ani ho nemínila nijak utěšovat.
"To je osud mnoho mužů, kteří místo pluhu zacházejí se zbraněmi a prolévají krev. Avšak vaše budoucnost je jiná, horší. Padnete rukou Stínů a neztratíte tudíž své já. Zůstanou vám vzpomínky a ty tam bolí. Stanete se velkými vůdci, vaši vládcové si vás budou cenit.. Avšak ani vítězství, ani prohry ve věčných válkách Šedivé země, vám nepřinesou vykoupení. Možná by bylo lepší, kdybych vás neprobudila."
Zrzavec Niku přitáhl k sobě a políbil.
"Nebylo. Udělám všechno proto, aby ses odtud dostala."
Nika se jen smutně pousmála a vrátila mu polibek. Odešli na záď a o zítřku už nepronesli jediné slovo.

S rozedněním vikingové zasedli k veslům. Přestože galéra, piroga i drakar zvolna zrychlovali, muži až do poledne dokázali udržovat stejnou vzdálenost. Jejich paže se leskly potem, stále však dýchali pravidelně a zhluboka. V okamžiku, kdy slunce překonalo nejvyšší bod své denní dráhy, se pronásledovatelé začali přibližovat. Skutečný svět mizel, říše přízraků je zvolna pohlcovala. . Nika se potácela slabostí, jasný sluneční kotouč se změnil v rozmazanou matnou skvrnu. Muži ještě více znásobili své úsilí, ale vražedné tempo nemohli vydržet dlouho. Nika se strachem pozorovala jejich obličeje. Hledala v nich známky proměny. Většina z nich se každou chvíli mohla proměnit ve Stíny, v živé Stíny. Pohlédla na Zrzavce a zachvěla se hrůzou. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst nic, zůstalo abstrahované torzo člověka. On, zrovna on? Pouze u něj si byla jistá - byl tak teplý, lidský, něžný. Miloval ji - v tom se přece nemohla zmýlit! Se zpožděním zaregistroval její úlek a usmál se. Pouze se koncentroval na poslední bitvu. Vydechla a překvapilo ji, jak moc se jí ulevilo.Sklouzla pohledem na Kellyho. Stál bez hnutí na zádi a usmíval se. I ve všudypřítomné mlze ho viděla zřetelně. Když zavřela oči, přetrvával v její mysli jako hrozivá černá silueta. Náhlá křeč ji srazila na kolena. Jsou zase o něco blíže, pochopila. Na několik okamžiků se svět změnil v černobílou roztříštěnou mozaiku. Když začala opět vnímat okolí, byla galéra tak blízko, že rozeznávala i nejmenší detaily. Na palubě stálo několik desítek bojovníků v šedých zbrojích, odlišovaly je pouze složité rytiny na pancířích. Zaujal ji jeden muž. Byl vyšší a mohutnější než ostatní a všeobecná rozmazanost obrysů se ho netýkala. Dokonce ho viděla ještě zřetelněji než Hangerona. Chtěla si prohlédnout veslaře, ale žádní tam nebyli. Dlouhá vesla se sama otáčela v pantech a pravidelně tepala hustou mlhu okolo. Teprve až se soustředila na něco jiného, periferním viděním postřehla, že na lavicích sedí jacísi téměř neviditelní tvorové.
Dřevo zapraštělo, několik vesel se srazilo a prasklo. Neovládatelný drakar ztratil směr a naklonil se na bok. Stačil jediný pohled a bylo jasné, kdo kolizi zavinil. Deset vikingů bylo náhle podobně černých a studených jako Hangeron. Oči se jim leskly nenávistí, jako jeden muž se zvedli se zbraněmi v rukou. Zrzavec nečekal, až využijí početní převahu a bez výstrahy zaútočil. Jako blesk, přesto s chladnou úvahou, se vrhl na nejbližší dva. Dobře si pamatoval, jak těžké bylo dříve zabít kohokoliv z vikingů a snažil se proto zasáhnout hlavně hlavu a hruď. Nika se stáhla co nedále od krvavé skrumáže. Narazila do někoho zády - a ztrnula. Vedle ní stál Hangeron. Klidně s potěšením pozoroval boj, Niky se nevšímal.
Na palubě dakaru se střetli nejlepší bojovníci světa. Přestože sekera je nejbrutálnější zbraň, zde nerozhodovala jen síla a rychlost. Muži prošli sítem desetiletí neustálého krveprolévání, s téměř telepatickou jasnozřivostí dokázali udhadnout úmysly soupeře a bleskově na ně zareagovat.
Zrzavec přemohl druhého protivníka a ihned zezadu napadl dalšího. Byl viditelně rychlejší a tvrdší než ostatní lidé i Stíny. On nebojoval kvůli sobě, pro něj naděje neexistovala. Roztříštil lebku třetího muže, ale zaplatil za to proťatým hrudním plátem. Zbroj se zbarvila krví. V dalším okamžiku ho obklopili tři Stíny. Z jeho spolubojovníků žil již jen jeden a toho tísnili dva. Nika pochopila, že viking zemře. Proti třem neměl naději. Štítem vykryl nebezpečnou ránu, naoko zaútočil na protivníka po pravici a hrudí se vrhl proti sekeře soupeře před sebou. Pohybem zkrátil dráhu zbraně a pancíř sníženou razanci úderu vydržel. Ne však proťatá žebra pod ním. Dál pokračoval ve svém sebevražedném výpadu. Nárazem tělo na tělo vychýlil protivníka z rovnováhy a pak ho v jen napůl ovládaném pádu se štěstím smetl přes bok lodi. To už se ale na něho řítily další dva ocelové klíny. Uskočil a současně poklekl. Jeden blesk mu prosvištěl nad hlavou, druhý ho přes veškerou snahu zasáhl. Nárameník praskl, ruka ochrnula. Zrzvavec zavyl bolestí, pustil sekeru i štít a přímo z kolen vyrazil proti bližšímu soupeři. Zdravým ramenem ho nabral do rozkroku, až mu muž přepadl přes šíji. Se zoufalým vypětím se zvedl a v posledním okamžiku nastavil živý štít dalšímu útoku. Rána spolu s vahou břemene ho srazila k zemi. Čekal na poslední sek. Nepřicházel. S krví ho opouštěla i síla, ale přesto se mu podařilo vyprostit se z pod nehybného těla. Poslední ze Stínů stál se zdviženou sekerou nad ním. Nehýbal se. Nika s tváři zkřivenou vypětím ho fixovala pohledem. Tvora příšeří však nemohla ovládat dlouho. Zrzavec se pokusil vstát - nohy ho neposlouchaly. V kleče uchopil sekeru a ťal. Stín ztratil rovnováhu a upadl, současně se vymanil Ničině vůli. Zrzavec sekl po druhé. Zmrzačený Stín se posunul po pahýlech nohou a zmocnil se sekery ležící opodál. Udeřil přímo z leže a zasáhl Zravce do hlavy. Zrzavec se převalil na bok, svět se před ním roztočil, z očí se mu vyřinula krev. Stín se rozmách k další ráně, ale to už nad ním klečela Nika s dýkou v ruce. Držela ji oběma rukama nad hlavou. Bodnula. Jako jehla ostrý břit projel kostí a zabořila se až do dřeva. Stín přibitý k podlaze se ještě nějakou dobud snažil vyprostit, ale nakonec z něho jeho podivný život vyprchal.
Vědomí se pomalu vracelo. Cítil, jak mu někdo jemně otírá tvář. Otevřel oči a spatřil Niku. Držela jeho hlavu v klíně, a ošetřovala nejošklivější ránu na temeni a spánku.
"Zvítězili jsme," zašeptal a pokusil se usmát. Pouze smutně zavrtěla hlavou a očima ukázala vedle sebe. Hangeron stál kousek od nich.
"Byl to dobrý boj," pronesl s jistým uznáním. Jeho hlas připínal praskot ledu drceného o mořský šelf. Zrzavec pohlédl na moře a spatřil přízračná plavidla, která je sevřela do těsného trojúhelníku.
"Máš pravdu, nemůžeme vyhrát," zašeptal a políbil Ničinu zakrvácenou dlaň. Vrávoravě se postavil.
"Ale můžeme bojovat až do konce."
Sekera mu však vypadla z rukou a Nika ho musela podepírat, aby se udržel na nohou.
Hangeron spokojeně pozoroval přibližující se galéru. Do boku drakaru se zaseklo několik hákovacích tyčí a bezpečně připoutalo menší loď k masívnímu trupu. Velitel Stínů ukázal gestem na někoho za sebou a neviditelný služebník shodil provazový žebřík. Hangeron se bez váhání vyšplhal nahoru. Ozbrojenci se před ním rozestoupili a uvolnili mu cestu k veliteli. Hangeron zůstal stát a beze slova si ho prohlížel. Kapitán lodi byl o hlavu vyšší a současně mnohem mohutnější než on sám. Jeho rozměry ani proporce již nebyly lidské. Tvář mu zakrývala podivně hladká helma bez jakéhokoliv zbytečného zdobení. Na rozdíl od ostatních ozbrojenců - Stínů, měl zřetelné obrysy a jeho barva, zřejmě symbol postavení, nebyla šedá, nýbrž černá.
"Kdo jsi?" Zeptal se ho.
"Já jsem ten kdo dostává odpovědí na otázky, ale protentokrát učiním výjimku. Jsem Kaaw, černý pěšák. Tito muži," ukázal paží okolo sebe, "jsou mí vazalové, bojovníci. A ti v podpalubí otroci. Záleží jen na tobě, kým se staneš."
Nika na moment ztratila vědomí. Hlas jí obrátil mozek naruby, v kostech se usídlil nevyléčitelný mráz. Zrzavec, který se již poněkud vzpamatoval, pevně stiskl zuby. Jedna z dívek tísnících se v hloučku se zhroutila - srdce nevydrželo a přestalo bít. Přítelkyně se k ní polekaně sklonila, ale než se těla stačila dotknout, zmizelo.
Kaaw se zasmál.
"Pěkný přírůstek do mého harému. Ale mám jich už dost."
Dál pokračoval vemlouvavým, sugestivním hlasem.
"Zabij je, Hangerone. Všechny. Potřebuješ sluhy, vojáky, ženy. Každý koho přemůžeš se připojí k tvé armádě. Už na tebe čeká a není malá."
Hangeron pohlédl dolů na zakrvácenou palubu drakaru. Živí. Cítil jejich přítomnost, uváděli ho do varu, nenáviděl je. Zabít, přesně to si přál. Ale přesto všechno je zabít nechtěl. Ani nevěděl proč. Váhal.
Nika se s napětím vpíjela do jeho očí. Prázdnotu nevyplnilo nic, nenašla smilování ani milosrdenství, objevila jen touhu ničit, zabíjet. Smířila se s definitivní prohrou.
Hangeron se rozhodl. Přetrhal zbytky tenkých pout, která ho vázala k lidem dole, předchozí nerozhodnost mu připadala směšná. Pevněji sevřel toporo sekery, ale než zbraň pozvedl, znovu zaváhal. Opravdu mu smrt poslouží i tentokrát? Jak se jeho vědomí vzdalovalo lidskému chápání, více a více rozuměl zákonům Země šedi. Každý, koho zničí, ať v boji či jinak, každý, kdo uzná svou porážku, se stane jeho služebníkem. A v nekonečných bitvách jich bude potřebovat mnoho. Ale co se stane, když bude zabíjet na něčí rozkaz?
"Dělej!" přikázal Kaaw popuzeně. Hangeron se zašklebil.Ne, on neuzná ničí převahu. Nestane se ubohým šedým žoldákem, jeho armáda nebude sloužit cizím zájmům. Podíval se na svou paži. Železo bylo černé, stejně jako Kaawův pancíř.
"Kdo jsi, že mi chceš poroučet? Nejsem tvůj vazal, bojovník ani otrok. Ti lidé odejdou, to je moje vůle!"
Černý pěšák se jeho slovům hlasitě zachechtal a pak promluvil syčivým hlasem.
"Jsi hlupák, právě jsi rozhodl o svém osudu! V Zemi šedi každý někomu slouží. A ty budeš mým nejposlednějším veslařem, ubožákem bez těla navždy přikovaným k lavici! Naposledy se rozhlédni, poněvadž ti bez tvaru nevidí, neslyší. Znají jen rozkazy, které jim uložím. Chopte se ho!"
Hangeron odstoupil o krok do zadu, štít mu jako na povel sklouz z ramene na předloktí. Pozvedl sekeru.
"Jak dlouho jsi mrtvý, ty černá sračko? Kdo tě porazil, komu sloužíš ty sám? Kdy jsi zemřel? Pamatuj si! Já jsem se stal Stínem dobrovolně! Jsem vítěz! Nikdo mě nikdy nepřemohl!"
Kaaw zuřivě zavyl, Hangeronova slova ťala do živého.
"Bojoval jsem s tvory, které si neumíš ani představit! Stačil by pohled a mozek by ti změkl hrůzou!"
V Kaawově ruce se zhmotnil nepřirozeně dlouhý meč. Jeho čepel se jako jediná věc na galéře leskla.
"Jsem neporazitelný!" Zařval Hangeron a kryt štítem vyrazil vpřed. Kaaw nečekal. Nice se zdálo, že zmizel, ale to pouze lidské oči nestačily sledovat jeho rychlost. Kolosy se střetly. Praskot dřeva, oceli. Kaaw svého soupeře jedinou ranou jednoduše smetl z paluby. Hangeron v letu zdemoloval brlení galéry, při dopadu roztříštil dvě veslařské lavice a poškodil trup drakaru. Loď začala zvolna nabírat vodu. Vrávoravě se postavil. Ještě napůl otřesen zahodil rozdrcený štít. Kaaw si sundal helmu - objevila se masívní lebka s mohutnými nadočnicovými oblouky a dvěma kostěnými hřebeny na temeni.
"Už ses poučil, červe?" Zařval.
Hangeron kulhavě přistoupil ke svému podlouhlému
zavazadlu a mlčky ho začal rozbalovat. Nika si uvědomila, že do přízračné atmosféry rozhraní světů se přimísila další síla. V zápětí poznala co je zač.
"Ne," zašeptala.
Hangeron obnažil meč a uchopil ho do levé ruky. Zrzavec nespokojeně zavrtěl hlavou. Žádný člověk nemůže bojovat s dvěma tak těžkými zbraněmi současně. Ani Hangeron. Nika zbledla. Slyšela obě písně oceli a nedokázala se ubránit nekonečným obrazům bojů, ničení, vraždění, kterými meč a sekera - věrní služebníci války, prošli. A vždy v rukou vítězů. Z každého boje, z každého masakru vyšli silnější a silnější, až nakonec ožili a pomáhali svým majitelům. Spatřila také příběh malého Olafa Hangerona, nyní Kellyho. Viděla chvíli, v níž poprvé uchopil zbraň, které se bez následků mohli dotknout jen ti nejhouževnatější muži, prožila jeho utrpení, pochopila jeho kletbu.
Ocel zasvětélkovala. Kelly obě zbraně pozvedl a přiblížil k sobě. Šklebil se vypětím, jako kdyby musel překonávat odpor. Ocel křísla o ocel. Vytryskl snopec černých jisker. Kelly se napřímil jako by se náhle stal někým jiným. S graciózní elegancí překřížil meč a sekeru v neznámém rituálu. Nadlouho zmizel v záplavě černé záře a vynořil se nabitý mocí. Jediným skokem se vyhoupl na palubu galéry a sekerou i mečem současně zaútočil na Kaawa. Ten se však nenechal zaskočit. Zabijáci se podobali rotujícímu tornádu. Vše, co jim stálo v cestě, měnili v změť třísek, třesk jejich zbraní zněl jako praskot zemětřesení. V zápalu boje opět spadli na drakar. Dřevo nezpevněné podpůrnými kouzly se pod jejich nohama rozestupovalo, náhodné údery jejich mečů přerážely žebra trupu snadněji než řeznické špejle. Za okamžik zápasili po pás ve vodě. Už už se zdálo, že se oba utopí i s posádkou, ale v poslední chvíli přeskočili zpět na galéru. Drakar rychle mizel pod hladinou. Zrzavec se jednou rukou zaklesl za provazový žebřík, druhou držel Niku. Dívky se panicky chytaly plovoucích dřevěných trosek, několik jich stáhl silný vír.
Válečníci dočasně přerušili souboj a zůstali stát několik kroků od sebe. Hangeron přišel o půl obličeje, ale nekrvácel. Změtí poničeného masa a kůže prosvítala kost čelistí, zuby obnažené až po kořeny z něj dělaly groteskně se šklebícího kostlivce. Masívní prsní pancíř jeho zbroje byl na několika místech proťat, s řinčením z něj opadávaly části rozbitých nárameníků, náloketníků, helmy. Kaaw vypadal o něco lépe, ale kostěné hřebeny na jeho lebce držely pohromadě jen částečně, čelo mu brázdila síť rozšiřujících se prasklin.
"Jsi hlupák," Zachrčel Kaaw. Jsem černý pěšák. Mě si nemůžeš podmanit. Já tebe ano."
Hangeron se s obtížemi napřímil. Přestože nedýchal ani nekrvácel, zásoba jeho sil byla omezená.
"Možná si tě nepodmaním, ale určitě tě zničím."
Nika smysl slov spíše odezřela ze rtů, poněvadž jedna z ran Hangeronovi poškodila hrtan a zvuk, který vydával, neměl mnoho společného s lidskou řečí.
Hangeron znovu obřadně překřížil meč a sekeru. Pomalu táhl ostří po ostří. Ocel zpívala, černá záře ho zakryla lidským zrakům Už se zdálo, že ho světlo smrti pohltilo navždy, ale nakonec se vrátil zpět. Jako lidské torzo odsouzené ke zkáze, abstrakce člověka oproštěná od všeho zbytečného, nástroj smrti. Pomalu vykročil vstříc svému soupeři, zeširoka se kolébal, aby udržel rovnováhu. Kaaw se usmíval, ale zůstával na místě. A Hangeron stále šel. Kaaw neudeřil sekem, ani jemu již nezbývalo mnoho sil. Místo toho udělal nízký výpad a bodl. Meč pronikl zbytkem pancíře jako máslem a na deset palců se zabořil do těla. Hangeron se nachýlil dopředu - Kaaw se triumfálně zašklebil - a ztrnul. Jeho soupeř udělal další krok. Ocel zaskřípěla o páteř. Hangeron pozvedl meč a ťal. Čepel prosekla nárameník, rameno a uvízla v polovině trupu. Kaaw se zapotácel a pokusil se druhou rukou vytáhnout svou zbraň z rány. Hangeron se zapřel nohama proti palubě a opět postoupil kupředu, ze zad mu vyrostl ocelový hrot. Uchopil sekeru oběma rukama. Kaaw na něj vyděšeně zíral. Na něco takového nebyl připraven. Nakonec se pokusil ustoupit, ale bylo pozdě. Sekera zasvištěla vzduchem a zakousla se do levého boku. Zastavila se až o ocel meče. Kaaw, černý pěšec, se zazmítal v křeči, záře prosvítila jeho tělo, všichni spatřili kosti a mezi nimi dotýkající se ostří. Křičel, řval, ale uvolňovaná síla ho spalovala zevnitř. Jeho tělo se bizardně kroutilo, tkáně se odlupovaly od kostí, hroutily se do sebe až z nich zbyl jen prach. A Kaaw křičel a křičel, dokud se jeho hlava nerozsypala na drobné střípky. Avšak ani potom řev neumlkl. Trpěl i vítěz. Hangeron se nedokázal pustit sekery a oblouk moci stravoval i jeho. Černá záře sílila, celá galéra začala hořet, šedá mlha okolo vřela. Pekelná bolest Hangerona zcela ovládla, silueta jeho postavy se rychle měnila, jak probíhala několikanásobná transmutace. Zdálo se, že se snaží promluvit, ale nikdo mu nerozuměl. Náhle čerň jeho těla zbledla a z ran vytryskla rudá krev. Nika, která se právě vyšplhala po žebříku nahoru, se bez uvažování vrhla k němu a než ji Zrzavec stačil zadržet, vytrhla sekeru Hangeronovi z ruky. Tok moci byl přerušen, Hangeron se zhroutil, bezvládnou Niku zachytil Zrzavec do náruče. Boj skončil.

Šedá mlha se poněkud rozptýlila, z okolí zazníval tlumený šum vln. Galéra se klidně pohupovala na hladině, drakar s pirogou čekali opodál. Olaf Hangeron se těžce opíral o brlení a díval se, jak šedí válečníci podle rozkazů vytahují na palubu zbylé dívky. Rány se mu opět zázračně rychle zacelily, přežil. Pokud se tomu dá říkat život, pomyslel si. Už necítil nutkavou touhu plavit se do Země šedi, byl svobodný. Černý oheň sežehl moc ovládající jeho já, s ní však i většinu osobnosti. Zbylo jen pár střípků, pár nejasných nehezkých vzpomínek. Nevěděl, kam by se měl vydat, nepatřil do světa lidí, nebylo tam pro něj místo.
"No, moc se toho nezměnilo," pronesl chraptivě.
Otočil se a zahlédl Zrzavce klečícího nad Nikou. Vypadala jako mrtvá, ale Hangeron věděl, že pokud tomu tak doopravdy je, může mluvit o štěstí. Možná na něho čeká tam na druhé straně, jako jedna z vojáků jeho armády. Velký viking zvedl dívku do náruče a otočil se k Hangeronovi. Po vrásčité tváři mu tekly slzy. Hangeron mlčel. Neměl co říci. Před očima mu proletěl chaotický řetěz vzpomínek: Kromě zabíjení v nich nebylo nic jiného. Snad by mohl zkusit něco jiného. Obrátil se k šedivci, který se stále držel po jeho pravici.
"Co se s ní stalo?"
"Je u nás, čeká na tebe. Tady zůstalo jen tělo."
Hangeron pochmurně přikývl.
"Dobrá jedeme pro ni. Vydej rozkazy veslařům."
Stín od něho zděšeně odstoupil.
"Na palubě jsou živí! To nemůžeš!"
Hangeron se mu zadíval do očí, až muž sklopil zrak.
"Řekni mi, jsem Stín, člověk, černý pěšec, jsem mrtvý, živý?"
Šedivák chvíli mlčel.
"Nevím."
"A co víš?"
"Jsi můj pán."
"Pak víš, co máš dělat."
Stín se poslušně uklonil a odešel splnit rozkaz. Zanedlouho se dlouhá vesla rozpohybovala a galéra i s doprovodem zamířila k severu.

KONEC...

Meč z Flatlandu

Po obloze se valily temné mraky. Letěly neuvěřitelnou rychlostí a vítr, který je hnal, byl divoký a nespoutaný východní vítr, rodící se daleko nad pevninou a pro svou zálibu vyvracející prastaré stromy v Áshiru, odnášející střechy rybářských chaloupek nad pobřeží a zvedající vysoké vlny v nankinském zálivu.

Muži, stojícímu na pahorku nad mořem, vítr nevadil. Jen mu rozevlál dlouhé vlasy, třepotal pláštěm, pod nímž bylo vidět široký opasek s mečem. Svraštělé obočí a hluboká vráska na čele prozrazovaly, že muž je zamyšlen. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, většina se jich však točila kolem beznadějného postavení, v němž se ocitl.

Nebyl v něm sám. Spolu s ním prožívalo utrpení posledních dvě stě obránců Flatlandu, nejjižnější výsppy argothské civilizace. Málokterý z bojovníků patřil k těm, kteří bránili poloostrov při prvním útoku nájezdníků, kteří se přivalili jako velká vlna, vyrojili se z lodí a zasadili drtivý úder nic nečekajícím obyvatelům ploché země. A za nimi přišli další, tisíce jezdců, ale ti byli odraženi, protože úzký pás země, Brána Flatlandu, spojující poloostrov s kontinentem, byl chráněn dobře. Následoval další útok a s ním přišla i temná síla.

Na pobřeží se vyrojili démoni. Nájezdníci zatlačovali flatlandské ze země a nic nepomohly helleské legie, které svým příchodem jen prodloužili agónii poloostrova.

Kdo mohl, ten uprchl. Flatlandští bojovníci se však nevzdávali. Potom už nebylo kam ustoupit. Poslední síly obránců, den ze dne slábnoucí, byly zatlačeny na západní pobřeží. Za zády měly nankinský záliv a kolem sebe armádu černých firbolgů, divoké muže z východu a pouštní Thagy, kterým bylo jedno, na čí straně bojují a kteří válčili pro kořist a potěšení z boje. Mezi znavenými flatlandskými se povídalo, že armádě velí mágové ze Shibalby, černí mágové, ale snad to byla jen pověst, rozšířená útočníky, snažící se vnést do srdcí obránců strach.

Muž na pahorku nebral řeči o černých čarodějích vážně. Tak jako tak byli odsouzeni k smrti.

Odvrátil zrak od moře a otočil se na východ. Ležení nájezdníků bylo nedaleko. Mohl rozeznat jednotlivé stany, vlající praporce. Slyšel dunivý zvuk bubnů, znějících ve dne i v noci.

Pohled na silnějšího nepřítele sebou přinášel myšlenky na smrt. Muž se rozhodl raději vrátit do vlastního tábora.

Flatlandští hájili už jen malý kousek půdy kolem Dungealu, honosného sídla, pocházejícího ještě z pradávných časů. Palác byl vždy chloubou Flatlandu, nyní jeho obyvatelstvo tvořila skupinka vojáků, která se rozložila podél vnější zdi, nikterak vysoké hradby, zdobené, leč nijak fortifikované. Samotný Dungeal měli za zády a tušili, že do stěn budovy, nikterak uzpůsobené k obraně, už nevstoupí.

Muž prošel otvorem ve zdi a ocitl se mezi unavenými spolubojovníky.

"Vyhlížel jsi pomoc z moře, Divislave?" oslovil ho podsaditý Hellesan Wolfin. "Odtud nikdo nepřijde. Tam je podivná zem a jižané vždycky nenáviděli Helles a jeho spojence," řekl trpce.

"Protože vás poznali jen jako nájezdníky, rabující na Pomezí," prohlásil mladík, sedící vedle Wolfina. "Nikdy neútočíme, jenže co dělat, když vaše knížátka vypalují vesnice a zabíjí všechny, kdo jim přijdou pod meče?"

"Nech toho, Connore," řekl dobrácky Divislav. Z Qwaanu, z té podivné země, kam jen vyjímečně vstoupí noha civilizovaného člověka a která je zahalena více tajemstvími než vzdálené východní kraje, opravdu moc nečekal. Usadil se vedle svých druhů a zadumaně hleděl do země.

Seděli tu vedle sebe, tři muži, pyšný Hellesan, jehož nadutost odnesla válečná vřava, qwaanský tulák, který se ocitl v legiích svých nepřátel, a venhetský bojovník, vzdálený tisíce mil od svého národa. Spojoval je pouze společný nepřítel a přátelství, které uzavírají lidé v beznadějném boji, kdy na spory není čas a kdy se jeden musí spoléhat na druhého.

Bubny nájezdníků bylo nyní slyšet daleko silněji. Za chvíli se dá masa útočníků do pohybu a smete flatlandské s povrchu země. Obránci to věděli a nemínili se vzdát bez boje.

Wolfin vzhlédl k nebi, aby se uklidnil pohledem na mraky, a spatřil ve vzduchu s větrem bojujícího ptáka. Byl to orel a létal ve velkých kruzích nad Dungealem.

"Šťastné znamení," řekl Hellesan a oba jeho druzi zvedli hlavy, aby zjistili, o čem hovoří.

"Ten orel. Létá nad námi. Ještě se udržíme"

"Nemyslím," ušklíbl se Divislav. Wolfinovo nadšení nesdílel ani Connor.

"Nevím,přináší-li orel dobré zprávy, ale pro dobrého čaroděje je snadné využít ptáků ke svým službám."

"Myslíš, že je to vyzvědač?" zasmál se VEnheťan.

"Není to mořský orel," řekl Connor. "Je to pták z Áshiru. Sestřelím ho."

Natáhl se pro luk, ale Wolfin jeho ruku zadržel.

"Ne! Orel je symbolem vítězství."

"Koho? Dvou stovek zoufalců, nebo tisíců válečníků, stojících proti nim?"

Wolfin stáhl ruku zpátky, ale ani Connor už nehodlal uskutečnit svá slova. Pták kroužil už dost vysoko. Víření bubnů náhle utichlo. První si to uvědomil Divislav. Vyskočil a zvedl ze země štít.

"Zaútočí!"

Měl pravdu. Vzápětí se bubny ozvaly znovu a hlídky zpozorovaly, jak několik set jezdců vyrazilo z tábora a žene se přímo na Dungeal. Z dostatečné vzdálenosti vystřelili mrak šípů, který zasypal flatlandské ležení a pak se s tasenými meči a napřaženými kopími vrhli proti flatlandským.

Střely z kuší a luků jim nezpůsobily mnoho ztrát. Jezdci dorazili až ke zdi a hnali koně podle ní, snažíce se kopími srážet obránce. Divislav vyskočil na zeď a Connor s Wolfinem následovalo jeho příkladu. Meče se srazily. Obránci se snažili srážet útočníky z koní a dařilo se jim - několik mužů zmizelo pod kopyty.

Kavalkáda projela velku rychlostí kolem zdi a obrátila se zpátky ke svému táboru. Ztráty na obou stranách nebyly takřka žádné, ale jeden mrtvý flatlandský znamernal zvýšení převhy o značný počet nájezdníků.

Divislav seskočil ze zdi a zabodl meč do země.

"Hrají si s námi jako kočka s myší!" vybuchl.

"Nemyslím," řekl zamyšleně Connor.

"Že by se nás báli?" zeptal se jízlivě Venheťan. Connor si položil meč přes zkřížené nohy a pohlédl Divislavovi do očí.

"Víš co znamená Dungeal? V našem jazyce je to Bílá pevnost."

"Nevypadá příliš pevně," ušklíbl se Wolfin.

"Je to prastará stavba," řekl klidně Connor. "Stojí tu už věky a stála i v dobách, kdy národ Q začal osidlovat zemi. Staří náčelníci nedali paláci jméno náhodou. Vypráví se, že v těch dobách, kdy bylo lidí na svtě málo, sváděli mágové a Mocní boj o vládu nad světem. Tehdy prý bylo zvykem chránit zemi obrannou mocí, ať už černou, nebo bílou. Dungeal musel být jedním z těch míst. Tehdy chránil Flatland proti qwaanskému útoku z moře.

Jestli je pravda, že v čele tamté bandy je Xahrugonisas, černokněžník ze Shibalby, pak ví, že by přímý útok na palác mohl skončit špatně."

Connor vzhlédl k nebi.

"Proto ten orel. Ale spoléhat na to nemůžeme. Třeba si s námi opravdu jen hrají."

Wolfin se zamračil. Jižan opět dokázal, že lidé z Qwaanu jsou opravdu přinejmenším podivní. Jak může tenhle znát jméno shibalbského kouzelníka?

"Takže podle tebe jsme tu vlastně v bezpečí," prohlásil Divislav. Connor zavrtěl hlavou.

"Ne. Pokud je pravda, co jsem říkal, hledá Xahrugonisas způsob, jak obrannou moc zrušit. Říká se o něm, že je nejvvětším ze shibalbských mágů. On na ten způsob přijde. Pak nás nezachrání nic."

"V tom případě máme naději..." načal Divislav, ale Wolfin ho přerušil.

"...že nám někdo přijde na pomoc? Směšné."

"...že se nám podaří v noci z Flatlandu odplout."

"Utéct? Nechat jim tuhle zem?!"

"Stejně už je jejich. Volil bych raději život, než zbytečnou smrt," řekl Divislav a Connor přikývl.

"My Flatland nezachráníme. Když přežijeme, můžeme sebrat armádu a zaútočit ze severu, Bránou," pokračoval Venheťan a Wolfin sklopil zrak.

"A vysvětlíš to ostatním?"

Divislav pokrčil rameny.

"Zastřelím toho orla," ozvl se Connor, pozorující kroužícího ptáka. Wolfin mlčel. Jižan se zvedl, sebral luk a toulec, a zamířil k paláci.

"Počkej, půjdu s tebou," řekl Divislav a vyskočil na nohy. Meč nechal trčet v zemi.

Po širokém schodišti vstoupili na velkuo terasu před palácem a zamířili k hlavnímu vchodu. Connor chtěl vystoupit na jednu z vysokých věží a lovit odtud.

Pročli branou do budovy. Přivítalo je šero a ticho. Jižan neomylně zvolil směr a chodba je zavedla k točitému schodišti. Connor cestou pečlivě vybíral šíp. Probral všechny v toulci a pak vytáhl nejpevnější a nejrovnější.

Nahoře na věži vanul nepříjemný vítr. Chvíli pozrovali orla, neustále kroužícího nad Dungealem, pak se Divislav zahleděl naležení nájezdníků, roztažené v půlkruhu kelom paláce.

Moře je zatím volné, řekl si. Zatím. A na pobřeží velké rybářské čluny.

"Je pravda," zeptal se Connora," že vy, jižané, rozumíte magii? Jak vlastně víš o o kouzlech, chránících tohle místo?"

"Nevěř všemu, co se o nás povídá Možná ti připadají lidé z Qwaanu pro znaůosti nepochopitelných věcí jako kouzelníci. Ale co vám připadá jako nadpřirozené, to nemusí být zrovna magií. A proč se zajímám i o ni? Můj učitel tvrdí, že magie je zůsob poznávání světa.

U nás je zvykem učit děti všemu potřebnému. Ne jenom boji nebo učenosti, jak je tomu jinde. Učíme seovládat všechno.Prostě znám legendy o tomhle místě už od dětství, vždyť to sem není z Qwaanu daleko."

Odmlčel se a zvedl luk.

"Je příliš vysoko. A vítr," řekl po chvíli a sklonil zbraň. Divislav se k němu otočil, ale v tuchvíli Connor vztekle zaklel, napjal tětivu, zvedl luk a bez dlouhého míření vystřelil.

Šíp se prodral větrem, který ho trochu odklonil do směru požadovaného střelcem. Prolétl orlovým krkem, pták sklopil křídla a začal jako kámane padat k zemi. V tu chvíli se na východě zvedl do vzduchu sloup zvířeného prachu.

Mág zuřil nad ztrátou svého zvěda.

Connor se usmál. Potom vykřikl.

"Útočí! Musíme dolů."

Divislav se otočil a spatřil, jak z nepřátelského tábora vyjíždí kavalkáda jezdců, následovaná kohortami pěších.

Rozeběhli se po schodech dolů, aby mohli stanout po boku svých přátel. Divislav se proklínal za to, že nechal meč dole, bylo to nemístně hloupé, ale když už pár týdnů neděláte nic jiného, než svíráte v ruce těžký meč, jste rádi za každou chvíli bez něj. Jenže před palácem se už bude bojovat.

Když proběhli chodbou a stanuli v bráně, viděli, jak se útočníci převalili přes zeď a flatlandští se stahují na terasu, ukrývají se za podstavci soch a nízkým zábradlím.

Connor rychle vystřílel všechny šípy a pak odhodil luk. Tasil.

"Snaží se nás zatlačit dovnitř!"vykřikl. Rozeběhl se přímo do nepřátelských řad. Divislav ho naslédoval, doufaje, že někde získá zbraň od padlého. Přeběhl terasu a holýma rukama se vrhl proti opěšalým černým válečníkům, pomalovaným divokými barvami. Dva nebo tři srazil pěstí a když se ohnul, aby sebral zakřivenou šavli, povalující se u jeho nohou, zasvištěl nad ním meč vysokého Thaga.

Vzápětí třeskl kov o kov a dráhu meče, směřující na Divislavovu hlavu zarazila Wolfinova čepel. Venheťan udeřil zespoda a probodl Thagovi hrdlo.

Kryjíce jeden druhému záda, ustupovali k paláci. Útočníci pomalu pronikali na terasu, ne v houfech, spíš jen bojem nepříčetní jedinci porušili nařízení svých velitelů a vrhali se kupředu.

Divislav hledal Connora. Nepadl snad už?

Ale jižan byl stále ještě naživu a jeho stopa víc než zřetelná. Bojoval na okraji terasy, mrštně se proplétal mezi meči nájezdníků. Svedl na sebe několik černých mužů, čímž umožnil ústup skupince flatlandských, která se probojovala od první obranné linie. Bylo jich asi patnáct, kolik jich padlo cestou, to Divislav netušil. S výkřikem vyrazil Connorovi na pomoc a vlétl mezi útočníky jako ztělesnění smrti. Couvli, zděšeni mužem s rozevlátými vlasy a vousy, který přilétl jako bouře a udeřil jako blesk. To stačilo Connorovi k tomu, aby odratzil nejdotěrnější útok a ustoupil. Divislav se vracel za ním.

Ukryli se za sloup, podepírající bránu. Prudce oddechující Connor otřel meč a pak ze sebe vyrazil.

"Musíme najít něco, co je zastaví."

"Ale co?"

"Pojď za mnou." řekl Connor a vběhl do otevřené brány. Divislav ho následoval.

"Někde tu musí být něco, co Xahrugonisase zdržuje. Nepustí na nás celé vojsko, protože Dungeal by ho zastavil. My to něco musíme najít. Třeba nám to pomůže."

Divislav mlčel. Byl zvyklý spooléhat spíš na sílu paží a obyčejný rozum, než na nějaká kouzla. Ale museol dát Connorovi za pravdu. Kdyby velitelem tak ohromného vojska, jaké stálo proti nim, neváhal by a zaútočil vší silou. Nájezdnící to dosud neudělali, ačkoliv všechny bitvy předtím vyhrávali početní převahou.

Connor ho prováděl opuštěnými sály, po chodbách a schodištích a vypadalo to, jakoby se v paláci vyznal. Teprve později pochopil Venheťan, žew se jižan nechal vést pocitem, který vněm vyvolávala přítomnost magie. Divislal se dosud nesetkal s člověkem, vybaveným takovým citem a tak začal přítele podezřívat z příslušnosti k čarodějnickému cechu. Ale všechno to bylo úplně jinak.

Došli až do středu rozlehlé budovy a tady Connor zvolnil. Byl blízko cíle a vůně magie už neukazovala směr. Zkjoušel jednu místnost po druhé, pátraje po něčem, čeho tvar ani umístění neznal.

Potom vstoupili do sálu, prosvětleného velkými barevnými stropními okny. Byla to nepochybně místnost, v níž ještě nedávno zasedal flatlandský sněm a která před dávnými časy sloužila snad jako svatyně. Bohatě zdobené stěny, barevné fresky, karyatidy, podpírající žebrovou klenbu. Všemu vévodily sochy dvou bojovníků v podivné zbroji. Každý se jednou rukou opíral o šíji kamenného lva, , druhou, vztyčenou k nebesům přidržovali každý z jedné strany velký symbol slunce. Pod slunečním kotoučem byl na zdi namalovaný obraz neznámé snové krajiny, z níž přicházel šedovlasý muž s dlouhým plnovousem. navlečený v bohatě zdobeném plášti, v jedné ruce hůl se slunečním znakem na špici, druhou ruku volně svěšenou podél těla.

Divislav strnule zíral na monumentální výzdobu sálu, Connor byl spokojený a nešťastný zároveň.

Věděl, že stojí před místem, v němž jsou skryty tajemné síly chránící palác. Staré pověsti nelhaly a jindy by to Connorovi stačilo k naprosté spokojenosti. Nyní však nepotřeboval pouhou existenci obranných sil. Musel je probudit k životu a vybojovat jimi čas potřebný k ústupu. A musel jednat rychle, neboť Xahrugonisas, jemuž se teď stal protivníkem, mohl každým okamžikem zlomit prastarou moc a podřídit ji své vůli.

V Connorově hlavě panoval naprostý zmatek. Myšlenky na budoucnost se proplétaly se vzpomínkami na dětství, zjitřená mysl vykreslovala snové krajiny, podobné té na obraze, a vraceal se na bezútěšné bitevní pole. Connor tápal v bouři vjemů a hledal na monumentu nějaký záchytný bod, který by mu pomohl se soustředit. Horečně těkal sem a tam a pak si vybral oči přicházejícího starce. Byly opravdu mistrně namalovány. Planula v nich ohnivá síla odhodlání, uklidňovaly a přinášely pocit jistoty. Soustředil se na ně a rozbouřená mysl se uklidnila, nyní nevnímal nic ze svého okolí, jenom pohled neznámého muže. Na mysl mu vytanuly útržky mocnýcha temných zaklínadel a písně bardů, které slýchával v Llanfairu a akteré měly moc rozbíjet temno v duši a přinášet úsvit, písně, které dávaly radost a lámaly prokletí.

Obranná moc Dungealu nebyla ukryta nikomu, kdo znal způsob jak ji vyvolat. Nepatřila ke kouzlům, chráněným před obyčejnými smrtelníky. Connor to věděl a proto se podal atmosféře, vyzařující z obrazu, aby ho přivedla na způsob, který moc oživí.

Tok usměrněných myšlenek vynášel z podvědomí hluboko zasuté znalosti. Všechny se brzy vrátily zpět, odvrženy jako nevhodné. Connor, ztracený v obraze, bloudil v mlze, kterou v něm vyvolalo odloučení od světa. Stařec na zdi stále nic neukazoval a Connorovy duše se vkrádaslo zoufalství.

Stále více ho přitahovalo pozadí obrazu. Opustil sstarcovy oči a prošel snovou krajinou. Harmonický pocit, který ho zaplavoval, strhával Connora hlouběji do neznámé země, pud sebezáchovy však nespal a vracel ho ke spodnímu okraji, odkud mohl vystoupit do skutečného světa. Jasně zelená tráva a prudká řeka, tekoucí z modravých hor, se tu měnily v poušť a krvavě rudou stoku. Neznámý král přinášel pohodu a klid do světa - války.

Konečně si Connor uvědomil, že někde tam venku před palácem zuří boj. Přivvedlo ho to k jediné možné písni, která může probudit magickou moc.

Sí beyi yw cryman eussa

am sí ersan´r dubhad bren

wher such pryder fyi kalon

začal zpívat. Válka je stíny hrůzy, mé srdce usychá úzkostí, když vítězí král temnot

echt iet donnir ow ae men ...

Temná slova staré písně duněla a odrážela se od stěn. Stíny, halící rohy místnosti počaly ustupovat od kamenných lvů a snový kraj potemněl. Modravé hory ukryly vrcholky do tmavých mraků a starcovy oči zaplály nelůítostným světlem. Poušť, na niž vstupoval a kterou svými kroky měnil v úrodnou krajinu, zvýrazněla a Connor na ní spatřil vybělené kosti válečníků a poházenou zbroj. Voda v řece se stala skutečnou krví.

Pak na bojiště padl stín a v něm zazářil jeden z předmětů, pohozených pod noihama neznámého krále. Connor pokročil kupředu a jak se blížil ke stěně, věc zářila stále silněji. Když přistoupil až k obrazu, viděl, jak na zdi visívelký těžký meč. Sejmul ho a otočil se. Teprve teď si uvědomil kde je a že nedaleko něj stojí užaslý Divislav.

Pozvedl meč do výše.

"Vládne dnu a vládne noci," řekl ve své matřeštině: "Meč v rukou spravedlivého krále."

Slova zaříkávacího rituálu zaduněla ještě víc, než píseň. Connor uchopil druhou rukou meč za čepel.

"Válečný meč patří do rukou bojovníka," řekl. Podal meč Divislavovi.

"A ty nejsi?" zeptal se Venheťan tiše, vzpomenuv na šílenou odvahu, s níž se Connor vrhl přímo do nepřátelských řad, aby usnadnil obklíčené skupince probít se mezi své.

Jižan odmítavě zavrtěl hlavou.

"Ne. Tahle zbraň patří do rukou skutečného válečníka, ne někomu,kdo je v téhle válce vlastně náhodou."

Díky bohům za ni, řekl si Divislav a převzal meč. Na svou velikost nebyl příliš těžký. Leskl se, jakoby právě před chvílí vyšla ze zbrojířské dílny a čepel měl popsánu podivným písmem. Divislav mečem několikrát zkusmo zakroužil.

"Co teď?" zeptal se potom.

"Co? Rychle ven, nebo zůstaneme poslední z celé slavné flatlandské armády!" vykřikl Connor. A vyběhl ze sálu. S tasenou zbraní už nepřipomínal podivného muže, který se vyznáv čarodějnických praktikách.

Vyřítili se na terasu, kde jejich spolubojovníci z posledních sil odráželi útoky zběsilých nájezdníků. Oba vtrhli do nepřátelských řad jako vichřice. Divislav se oháněl novou zbraní, místa, jimiž se Connor prpletl, ne nepodoben vose, rozdávající smrtící žihadla, tam procházel Divislav, prosekávaje si širokou ulici. Nájezdníci se jeho úderům zděšeně vyhýbali a ustupovali, aby se zpod terasy pokoušeli zasáhnout Divislava šípy.

Venheťan pociťoval nezvyklou sílu, která nemohla pocházet z krátkého oddechu v paláci. Cítil rovněž, jakoby meč v jeho rukou žil a vedl ji. Rozběsněný zahnal většinu útočníků z terasy a šípy, které po něm střílely, jakoby se mu vyhýbaly. Mezi nájezdníky to vyvolávalo zděšení.

A potom vyšlo slunce. Rozervalo mraky na obloze a ozářilo zemi. Stálo nad střechami Dungealu a svítilo nájezdníkům do očí. Flatlandští, ukrytí ve stínu budovy, se po dlouhé době ocitli v malé výhodě.

Divislav dospěl až na rozhraní stínu, zastavil se a vzhlédl k obloze. Mraky dál letěly po nebi a téměř celé ho pokrývaly. Jenom nad palácem se v nich itvořila nepochopitelná díra, jakoby se nad Dungealem tyčil neviditelný sloup, o který se oblaka rozrážela. Meč se v paprscích slunce leskl a vnukl svým blyštěním Divislavovi myšlenku, která do jeho hlavy přišla z paláce. Obranná síla si prostřednictvím zbraně zvolila okamžik k probuzení.

Divislav zvedl meč v napjaté paži k nebesům a pak zakřičel. Sám nevěděl co. Meč na slunci zazářil a začal přitahovat paprsky. Mocný proud jasného světla se opřel o čepel a rozlétl se do stran, rozložen na barevné paprsky, které zalily okolí zvláštním jasem.

Kolem se rozlilo ticho, hluboké ticho, vyvolávající hukot v uších. Netrvalo dlouho.

Masa nájezdníků, strnuvší při té úchvatné podívané, se rozvřeštěla a propukla v ohromný zmatek. Do jejich duší vnikl pocit nezvládnutelného strachu a nájezdníci obrátili koně od paláce. Hnali se pryč, narážejíc jeden do druhého, šlapaje po těch, kteří byli sraženi k zemi.

Rozbíhali se na všechny strany a jejich ležení se ocitlo v mračnu zvířeného prachu, zvednutého bouří, jíž vyvolal vzteklý černokněžník, rozzuřený prohrou své armády. Na víc se nezmohl.

* * *

Voda nankinského zálivu byla nezvykle klidná. Muži, pohánějící vesly lodě kupředu, mlčeli. Jen občas se ozvalo několik tichých slov a nářek raněných.

"Teď už Xahrugonisas Dungeal nezíská," řekl Connor tiše, aby neprobudil horečnatým spánkem spícího Wolfina, jemuž firbolgské kopí probodlo břicho a který se teď potácel na úzké hranici mezi životem a smrtí.

"Probudili jsme síly, které už nedokáže zlomit. Čím víc se o to bude pokoušet, tím větší síla bude stát proti němu. A kdyby použil vší své moci, smete ho to do moře. Ale on to neudělá."

Divislav mlčel. Nepromluvil už od té chvíle, kdy pokládal meč na jeho místo v sále. Hleděl kupředu a vyhlížel pobřeží. Jen aby to tam nebylo horší, říkal si. Je to přece jen podivná země s podivnými lidmi.

Connor jeho myšlenky vycítil. Usmál se.

"Z Qwaanu mít strach nemusíš. Skutečné zlo jsme nechali za sebou."

Venheťan mlčel.

Nad čluny zakřičel racek a v dálce se objevil černý pás pobřeží.

Milenium III

Zemřel. Nebo alespoň měl zemřít.

Byla to zase jedna z jeho nikdy nekončících nocí. Byl už dost zpitý a z hlasité muziky mu mozek přeskakoval ze strany na stranu. Vypil osm piv a pět velkých vodek. Dvakrát zvracel. Absolutní ztroskotanec. Nejen že se tak choval a vypadal, on se tak i cítil. A nevadilo mu to. Měl pro co žít. Poprvé ji zde viděl před dvěma hodinami, chvíli poté, co opustil hospodu a šel na zábavu. Vysoká, hnědovlasá. Pozval ji na panáka. Chctěla vodku. Řekla mu, že se jí líbí. Tomu nevěřil ani on. Koupil jí dalšího a šel si ven zahulit. Tráva mu pomáhala zapomenout. Na to jak vypadá, co dělá a co je on sám. Taky tlumila záchvaty.

Jasně jsem cítil, jak opouštím své tělo. Postupně jsem ztrácel kontrolu nad smysly a pozbýval bolesti. V jeden jediný okamžik to nastalo. Druhá strana. Byl jsem Vše a Nic. Světlo a Tma. Ano a Ne. Bůh i Ďábel. Dobro i Zlo. Tato chvíle byla dlouhá jako sama Věčnost a vlastně ani neexistovala. Neměla Začátek ani Konec. Nebyl Čas. Byla jen Prázdnota. A zároveň Prostor.

Hořel oheň. Mohutná hranice. Cítil jsem, jak jeho zář ožehává mou tvář. Ano. Konečně jsem měl zase Podobu.

"Nejsi."
"Ano, vím. Byl rychlejší."
"Ona zemřela."
"Ne jen ona. Teď je vidím všechny. Minulé i budoucí."
"Půjdeš znovu. Ochránit První."
"To má schránka ale ještě neexistovala."
"Ano, tvoje ne. Ale ty půjdeš jako Ty. Sám za sebe."
"Dobrá..."

Po přetím prásku si připadal jako někdo jiný. Usmíval se a věděl, že bude zase zvracet. Ale bylo mu to jedno. Lehl si na zem a sledoval hvězdy. Začaly se pohybovat. Prvně jen tak trochu ze strany na stranu. Pak víc. Potom na něj spadly. Začal zvracet.

"Eště do něj kopni. Ten je zhulenej, že vo sobě neví." "Hele, jak začal blejt."
"Aby ne, kopnuls ho do břicha."
"Jóóó, to je fakt bezvadný."
"Nechte ho! Vždyť vám nic nedělá".
"Ale dělá. A ty s tou tvojí mrchou moc nekecej, nebo ti srovnám ksicht."
"Moje holka pro tebe neni mrcha, ty svině. Rozumíš?!!"
"Tak chlapci, pobavte se s tou mrchou a já se postarám o tohohle blbečka."

Nová schránka. Věděl jsem o ní celou Věčnost. A teď tady leží v prachu na zemi a zvrací. Neměl jsem moc dalších možností. Navíc se strhla rvačka a já musel jednat. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se na to, co jsem měl provést. Tělo si jen půjčím. Není moje. Všechny myšlenky v něm obsažené musí být zachovány. Stačí mi 24 hodin. Jen jeden jediný den a ty holky budou žít. A s nimy celé lidstvo o tisíc let později. Musím to udělat. Musím. Musím. musím...mus...mu...m...

......
...vysoká...hnědo...vlasá...
...máš...vyhazov...
...škola...není...pro...tebe...
...jsi...problémový...mladík...
......
...jsi...problémové...dítě...
...maminka...spí...půjdeš...děcáku...
......
...tatíí...nech...mámu...
...vedu...nového...tátu...
......
...autonehoda...
...néééééé...
...ty...náš...poklade...
...je...to...kluk...
......
...světlo...tma...voda...tunel...
...smrt...
......

Povedlo se to. Po Věčnosti opět Život. Jako první pocit byla bolest a opilost. Hlava se mi motala. Motala. MOTALA. Viděl jsem nějakou cigaretu. Dveře, a byla tam i dívka. Nějaké skleničky. Pivo. Hodně piv. Hodně.

Věděl jsem, co je mojí povinností...

Elf

Lehce pršelo na střechy domů ve městě kde už všichni spali. Všichni? Ne, všichni ne. Stráž ve strážnici u brány hrála v karty a párek opilců se motal městem. A taky další postava v plášti proti dešti byla vzhůru. Procházela bočními uličkami. Pohybovala se ve stínech mimo občasné světlo od lamp. Překračovala rozbité sudy a hromady odpadků. Kočka černější než noc zavřeštěla kdesi na střeše.

Do uličky vstoupila druhá osoba, stejně zabalená do pláště. Obě postavy stanuli deset metrů proti sobě. Náhle jakoby kočky dostali strach zmlkly jejich hlasy. Noc rušil jen zvuk padajících kapek do kaluží a malý vodopád dopadající na blátivou zem z chrliče na rohu domu.Druhá osoba vstoupila dál do uličky. Stáli teď oba zapláštěnci na metr od sebe.

„Čekal jsem, že tě potkám. A taky jsem se na setkání připravil, ale ptám se tě než se rozhodneš co udělat, nerozmyslíš si to a nevrátíš se zpět do pekla?“

„Jsem Ghattall a ty víš co je úkolem Ghattallů. Buď splním úkol nebo zemřu. A já úkol splním...“

„…nebo zemřeš.“ Už při těchto slovech z pláště jednoho muže vylétla ruka s dýkou Slattou, dýkou známou pro svoji smrtící čepel. Jakákoliv i sebemenší ranka této dýky způsobovala tropickou horečku a pak ošklivou smrt. I plášť druhého muže se rozevřel a jeho ruka zachytila zapěstí nepřátelské ruky. Rána čelem do obličeje útočníka rozdrtila s ošklivým křupnutím nos. Muži od sebe odskočili a pláště se svezli na zem. Oba muži stáli ve světle, které vydával měsíc náhle se objeviv mezi mraky. Byli to elfové, o tom nebylo pochyb. Oba vypadali na stáří kolem 35 lety pozemskými, když skutečný věk mohl být mnohem vyšší. Elfové byli známí svou dlouholetostí. Ghattall neútočil dokud se jeho soupeř se Slattou v ruce nevzpamatoval a nesetřel si krev z rozbitého obličeje. Zatím vytáhl z pochvy na stehně delší dýku nebo spíše kratší meč. Uchopil ji pevně do jedné ruky a druhou si vytvořil před sebou jakýsi štít. Jeho druhá ruka byla od loktu dolů dřevěná. Zřejmě o ni někde přišel a nechal si vyřezat maketu ruky ze dřeva. Ruka byla zaťata v pěst.

„Možná už by jsi nebyl tak milovaný svými děvkami z bordelu, kdyby tě viděli.“ přilil olej do ohně Ghattall.

„Byl jsem v bordelu, to je pravda, ale taky proto že se tam dají najmout vrazi.“ Vyplivl skrz krev odpověď druhý elf a pak to začalo.

Ze střechy seskočili dva chlápci s malbami na obličejích. Po dopadu okamžitě zaútočili naprosto sehraně svými dýkami. Každý z vrahů měl dvě dýky a o jejich sehranosti svědčil stejně načasovaný útok a rozdílné cíle útoku. Ghattall pouze o krok ustoupil pak čelil útoku. Jeden útok na jeho levé koleno vykryl dřevěnou rukou a druhý útok na hlavu svým mečem. Vyhnul se tak sice prvnímu překvapivému útoku vrahů, ale sám přišel o výhodu nepřítelovy nevědomosti o jeho ruce. Nejednou překvapil nepřítele tak, že nepřítelova rána zůstala v dřevěné ruce a jeho meč zatím ukončil nepřítelův život. Teď už o jeho ruce vrazi vědí a rozhodně tuto vědomost dokáží zužitkovat ve svůj prospěch. První snahou Ghattalla bylo rozdělit ten sehraný pár. Protočil se mezi nimi, vykryl jeden výpad a nohou nakopl do břicha druhého vraha, čímž ho na chvíli odsunul z boje. Podběhnutí pod nožem a rychlý výpad. Trhání plátna naznačilo, že rána pouze škrtla o vrahovu košili. Na straně vrahů stála výhoda počtu a sehranosti na straně Ghattalla výhoda delšího života, tedy i větších bojových zkušeností. Pálení na rameni bylo pro Ghattalla znamení, že je zasažen. Na zjištění jak moc však nebyl čas. Odrazil výpad a protočil se ke zdi, kde měl krytá záda. Snad nemají dýky potřeny jedem. I to je možné. Sil mu ubývalo a tak bylo načase tento vleklý souboj ukončit. Jinak by skončil za chvíli sám pro Ghattallovu únavu. Rozhodl se tedy, že bude riskovat a zaútočí jedním starým a okoukaným trikem. Možná zrovna takovou věc od něj nebudou čekat. V dalším výpadu se postavil tak, že stál zády k jednomu vrahovi, zatímco druhého právě odrazil. Nikdy by se dobrý bojovník nepostavil k soupeři zády to mohlo vraha varovat, ale nevarovalo ho to. Ghattall musel odhadnout chvíli útoku, v tom bylo celé umění této akce. Těsně před dopadem rány se Ghattall vrhl po zádech na zem a mečem švihl nahoru. Vyšlo to jako zázrakem. Vrah útočil na záda, místo nejširší, tedy nejlépe zasažitelné a navíc kvůli ose otáčení méně pohyblivé než hlava. Ve chvíli, kdy vrahova dýka prořízla vzduch Ghattallův meč se zasekl vrahovi do podbřišku a rozerval mu část vnitřností. Když klesal k zemi Ghattall se rychle přetočil a postavil na nohy. Druhý vrah se elegantně uhnul padajícímu se druhu a zaútočil dvojitým bodem. První dýka si vybrala za cíl krk a druhá dýka bodala do slabin. Ghattall se otočil k vrahovi bokem a ruku se svým mečem vystrčil přímo do vrahova obličeje. Vrahovy dýky nenašli svůj cíl a špička meče zůstala uvězněna hluboko v lebce vraha.

Ghattall zakolísal. Trochu se mu zamlžil zrak a málem ztratil rovnováhu a musel se chytit stěny. Jed. Ti zatracení vrazi se pojistili na dýkách jedem a zrychlený krevní oběh jen uspíšil šíření jedu v organismu. Druhý elf zatím neváhal a přiblížil se zezadu za Ghattala se stattou v ruce. Zadrnčela tětiva a zarachotil ořech na kuši. Šipka proletěla kousek pod elfovou levou kliční kostí a přišpendlila ho k hromadě sudů narovnaných u zdi. Ghattall se otočil a viděl jakéhosi mladíka s kuší v ruce jak přichází k němu. Nezmohl se na slovo, protože ho v tu chvíli zahalila temnota.

Ghattall se probral v jakési místnosti s krbem. Oheň příjemně hřál stejně jako kožešiny jimiž byl přikryt. Skrz žlutě skládané okno svítilo zapadající slunce. Jeden stůl, dvě židle a tahle postel to bylo veškeré vybavení místnosti. Zkusil se pohnout. Bolest mu projela hlavou jako žhavé železo sněhem a zhroutil se se zasténáním zpět do postele. Otevřeli se dveře a vešel jakýsi mladík se stařenou zabráni do rozhovoru. Stařena si všimla, že je elf pozoruje, řekla o tom mladíkovi, udělala znamení proti zlým silám a odběhla z místnosti. Mladík přistoupil ke stolu, vzal si židli, kterou si otočil opěradlem k posteli a obkročmo se na ni posadil.

„Jak se cítíš?“

„Jako mrtvej. To ty jsi mě zachránil v té uličce?“

„Jo, byla to takměř náhoda, že tenhle dům je zrovinka u té uličky. Nemohl jsem usnout a slyšel jsem rvačku. Já byl vždycky zvědavé dítě.“ usmál se uličnicky.“Jak se jmenuješ?“

„Já si nechám své jméno a ty si necháš své. Jak to se mnou vypadá?“

„Dobře ne. Měl jsi ránu na rameni. Ty dýky byli otráveny. Jed je to ale běžný, takže nějaké léky jsme pro tebe vymodlili u kořenářky, ale i tak to nevypadá dobře. Kdybys byl trpaslík, bylo by to bez problémů, ti mají imunitu jako stodolu, ale vy elfové moc odolní proti těmto věcem nejste.“

„Díky.“

„Koukám, že mě stejně nemáš moc v lásce, že? Ikdyž jsem ti zachránil život.“

„Jak jsi řekl, možná jen prodloužil, ne zachránil. A navíc nemám rád Threccy.“

„Kdo je to Threcc?“

„To je elfské označení pro elfské bastardy. Vy jim říkáte půlelfové. Nejsou čisté krve. Nepatří mezi nás. A ty jsi Threcc. Je to poznat ve tvých rysech a pohybech. Takhle se čistokrevný člověk ani elf nepohybuje. „

„Asi jsem. Říkalo mi to víc lidí, jenže já za to nemohu.“

„Já vím. Je v tom taky ještě jiný důvod. Jak moc toho víš o elfech a vůbec o Guenethu?“

„Jen to co se říká všeobecně po celé Anadérii. Hlavně zde ve Wettaru se říká, že elfové jsou služebníci zlých sil, kde se objeví přináší jen smrt a bolest. Jenže já tomu nevěřím. I když jsem viděl co dokážeš se svým krátkým mečem.“

„Elfové jsou většinou hraničáři. To jsou bytosti žijící na hranici mezi světem ve městech a světem lesním. V Guenethu je spousta lesů a žijeme proto ve velkých městečkách která si stavíme v korunách stromů. Můžeš klidně projít lesem a nenarazíš na naše města. Proto se o nás říká, že jsme čarodějové. Ale nejsme, i když ovládáme lesní magii a jednoduchá pomocná kouzla. Máme zvláště vyvinutý cit pro magii. Bohužel spousta z nás přešla na stranu mocnější černé magie a ti nám kazí pověst. A nejen oni.„

„Vím, jednou jsem potkal elfa s velkou jizvou. Jen kvůli několika pivům zabil mnoho lidí v krčmě a utekl. To jsem byl ale ještě malý. To možná vysvětluje proč tu moc lidí nerado vidí elfy. Jsou s nimi jenom problémy. Ovšem u tebe jsem neměl pocit, že nejsi zlý. Naučil jsem se už svým pocitům důvěřovat.“

„Jistě, podle pocitů se také řídíme. Je to něco jako šestý smysl. Říká nám to co a jak máme dělat. Ten elf s jizvou byl Reatriell. Zabil jsem ho před šesti lety. Díky němu nosím tu dřevěnou ruku…….“ Elf se začal svíjet v záchvatu kašle. Když záchvat přešel, ještě chvíli ležel a až potom opět promluvil. „Náš …..,vy byste ho označili panovníkem, ale my nepoužíváme to slovo…. možná by šlo užít slovo vůdce, dodržuje zvyky předchůdců. Někdy před šest seti lety jsme se jako národ nepohodli s lidmi, tehdy bylo lidí míň než je dnes. Nás bylo naopak víc. Ovšem vznikly rozbroje a my jsme se stáhli na Gueneth a tam žijeme dosud. Nepamatuji se na to osobně, ale pár z nás elfů ano. Normální elf se dožívá v průměru tak dvou set let. Je jen pár vyvolených, kteří se dožijí více. Zatím nejstarší elf v naší historii se dožil osmi set let. Snažili jsme se úplně uzavřít naši zemi pro lidi i trpaslíky. Prostě pro všechny, kteří nejsou naší krve. Naštěstí nás střeží hory, ale to nestačí. Je spousta těch, kteří si myslí, že v elfí zemi jsou na cestách místo kamení diamanty a ve vodě najdeš zlato jako křepelčí vejce. Je to samozřejmě nesmysl, ale mnozí mu věří. U elfů, jako v každém národě jsou osoby dobrých a zlých úmyslů. Ti, kteří se protiví našim zákonům a našemu ochránci lesa bohu Leaciell a bohyni hor Etess, jsou vyhnáni na okraj naši říše. Tam je jim dáno území mezi horami a našimi lesy. Mají zakázáno vrátit se do našeho světa pod hrozbou smrti. Z počátku to bylo výhodné. Přes jejich území se k nám do lesa nedostal žádný cizinec, protože zkrátka nepřešel území Acta Siffel což v obecném jazyce značí Brána pekelná. My jsme si uhlídali hranice lesa a byli jsme spokojeni. Jenže po čase se k nám donesla zvěst, že Hyedarenn to jsou ti odpadlíci našich zákonů jež vyřazujeme za našich lesů, pronikají do lidského světa se kterým jsme se rozhodli nemít nic společného. Ničí tak naši pověst. Nejde nám ani o naši pověst, ale jde tu přímo o ohrožení říše. Máme informace, že mnozí velmožové vašeho světa již mají dlouho hledaný důvod vpadnout na naše území a vyvraždit nás. Své podnikavé výpravy do naší země zdůvodňují činy našich Hyedarrenn. Neberou v potaz, že to vlastně nejsou naši bratři, ale naši odpadlíci. Tvrdí jen TO ELFOVÉ JSOU TOHO PŘÍČINOU A JE TŘEBA JE VYHLADIT JEDNOU PRO VŽDY. Když se tohle před pár lety náš vůdce dozvěděl, musel jednat. Hyedarenn jsou na okraj naší země vyhnáváni již několik století. Jenže to pro nás není až tak dlouhá doba. Proto čistých Hyedarenn není mnoho. Z našich řad bylo před pár lety vysláno asi sto vycvičených hraničářů. Ghattallové jim říkají u nás. Já jsem jedním z nich. Našim úkolem je ničit Hyedarrenn. Ničit ty co ničí nás. Ty jsi zřejmě potomek jakéhosi Hyedarrenna a nějaké lidské ženy, proto nemají elfové rádi půlelfy. Protože nesnáší Hyedarrenn. Takže teď už snad pochopíš, proč tě nemám rád. Je to vlastně začarovaný kruh. Já jsem možná v minulosti zabil tvého otce a ty jsi mi teď zachránil život.“ Elf se odmlčel. Mluvil příliš dlouho a to ho očividně oslabilo.

Mladík taky chvíli mlčel a vstřebával tu hroznou spoustu informací která mu byla předložena. Hned se začal na elfy dívat z jiného pohledu.

„Já, nevím kdo byl můj otec ani matka. Našel mě jeden mnich u bran svého kláštera. Prý jsem měl u sebe jen tento náhrdelník s elfím písmem. Ptal jsem se už pár znalců písma, ale nikdo mi nemohl pomoci. Ty jsi elf. Mohl by jsi mi to přeložit?“ Mladík sundal z krku jakýsi kulatý amulet. Byl z bílého kamene opracovaného do hladka. Uprostřed byl vyryt emlém tří spletených stromů a kolem dokola byly krásné elfí runy. Elf vzal amulet do ruky a zadíval se na něj. Mladík si všiml poznání v jeho očích. „Ten kámen je Rikky. Bílý srnčí kámen. Vyskytuje se jen v naší zemi. Je velice vzácný. A ty runy jsou starší než já. Opravdu velice staré. Ale znám je. Vím, čí to bylo. Dej mi ale prosím nejprve napít. Mluvím už velice dlouho a umírám žízní.“

Mladík vstal ze židle nanejvýš vzrušený. Otevřel dveře a vyběhl ven. Seběhl o patro níž, kde sebral z police hliněný džbán a ze džberu s čistou vodou nabral vodu. Schody bral po třech a vodu z vrchovatého poháru lil po dřevěné podlaze. Konečně se dozví něco o své minulosti. Něco o tom, kdo byl jeho otec a co to vlastně znamená. Srdce mu bušilo k nevydržení. Málem lítal radostí. Ovšem když stoupil do pokoje džbán dopadl na zem, kde se roztříštil na kousky. Voda se rozlila po podlaze a ztrácela se ve škvírách mezi prkny. Dokonce voda dostříkla i k bílému kamenu, který byl na zemi hned vedle bezvládné elfovy ruky.